Když se řekne úřad, většině naskočí kopřivka a v hlavě proběhnou desítky kyselých obličejů otrávených úřednic s vytetovaným obočím a umělými nehty. A taky nekonečné fronty a nuda na půl dne.
Pokaždé se na návštěvu onoho ústavu dopředu ladím, abych měla tu správnou pozitivní náladičku.
Vzhledem k tomu, že tentokrát jsem přišla o půl hodiny dřív, protože jsem zapomněla na obědovou pauzu (ano je mi jasné, že i úřednice musí jíst, jen jsem myslela, že se třeba střídají) a náš úřad je kousek od řeky, prožila jsem své vylaďování s předjarní vůní hlíny a divokým zpěvem vodního toku.
S blaženým výrazem ve tváři jsem si z automatu vzala své číslo a šla si vyzvednout formuláře k vyplnění. Potřebovala jsem vypsat celkem čtyři.
V těchto ústavech je vždycky dlouhá řada, takže obvykle většinou všechno stíhám s přehledem a někdy stihnu i kávu v místním bufetu.
Tentokrát bylo všechno trochu jinak. Vzhledem ke své tří týdenní nemoci jsem se totiž opozdila a většina lidí měla své žádosti už dávno podány. Bylo nás tam jen pár. Ve chvíli, kdy jsem si pomalým a vláčným pohybem rozkládala papíry na stůl, vyvolávací automat nějak velmi rychle blikal čísla, která se blížila tomu mému.
Zrychlil se mi dech a začala jsem mírně stresovat, že nestihnu všechno vyplnit včas, a kdoví jakou "můru" zase dostanu a...úplně jsem v představách viděla ty její mrkající umělé řasy a povýšenecký výraz, který mi jasně dával najevo mou neschopnost. Vhledem k tomu, že jsem si tuhle "báječnou" situaci v hlavě naplánovala, očekával mě adekvátní výsledek.
Samozřejmě mé číslo zablikalo ve chvíli, kdy jsem měla jen některé formuláře, stresem řádně poškrkané. Rychlým provinilým krokem jsem cupkala do označených dveří.
Věděla jsem, že nemám všechno a podle toho jsem se i tvářila.
Jako malá školačka, která nenapsala úkol a přestávka jí nestačila.
Za stolem seděla mladá slečna, měla zafixovaný krk, zřejmě se jí něco přihodilo a ani na mě nepohlédla. Strnule zírala do monitoru před sebou.
Její první věta bez pozdravu mě šokovala:
" Máte všechno vyplněné?"
V hlavě mi prolítlo, že mě snad šmírovala, nebo mají v čekárně kamery.
"Ne nemám, nestihla jsem to", hlesla jsem.
Přísně na mě pohlédla. " A žádost máte?"
"Jakou žádost?", vylítlo ze mě hloupě, jako bych tam byla poprvé.
Slečna mi s kamenným výrazem v obličeji přihodila do mé rozházené hromady další formulář a suše řekla : "Přijďte, až to budete mít všechno vyplněné."
"No jasně", vylítlo ze mě. Bodeť by mi to neřekla, když jsem to měla napsané na čele, jak celou situaci vnímám.
" Za vámi je šest lidí, nebudeme je zdržovat. Nemusíte čekat, až to budete mít, tak zaklepejte a uděláme to", pronesla už trochu smířlivěji.
Důležitě jsem odkráčela středem a za dveřmi jsme se už smála sama sobě.
Zase jsem hrála hru, jako většina lidí.
Úředník je nepřítel! Vždy nepříjemný a arogantní. Tyhle všudy přítomné kecy mi lítaly hlavou.
Ale já to tak nemáááááámmmmm.
Jsem fakt unavená z těch všech bojů mezi lidmi, dogmat, očekávání a předpojatostí, či upjatostí.
Všeho toho posuzování, kdo jaký je a jak by se měl chovat, mluvi, nebo třeba taky dýchat vzduch!?
Copak já jsem míň, než nějaká ůřednice? Copak ona je míň než já?
Houbelec..všichni rodu člověčího...Ano to je ono!
Pomalu jsem vyplňovala potřebné papíry a absolutně jsem přestala spěchat.
Odložila jsem v jednu chvíli tužku a přemýšlela, co se té holce vlastně stalo.
Třeba má velké bolesti a já se tady pohoršuji nad jejím výrazem a chováním. Vždyť ta je zřejmě ráda, že vůbec sedí a zabrala jí třetí tabletka brufenu. Do večera daleko. Úřední den dlouhý.
No jo, je to tak. Jakoby se mi ta nepřístupná slečna proměnila před očima. Najednou jsem uviděla nemocnou ženu.
A o to vlastně vživotě možná jde. Koukat se na lidi, jako na živé bytosti a ne jako na role, či povolání, které tady mají. Vždycky je něco dál. Za tím vším. Jen si dát trochu práce a chtít to uvidět.
Většinou jsme zavření ve svých bublinách a tváříme se nedotknutelně, aby ta naše osobní bublinka nesplaskla a druzí neviděli co nás tíží na srdci. Proč? Čeho se bojíme?
Nebo se to jen nehodí, vyprávět cizím lidem na potkání svá trápení? Opravdu jsme si cizí?
Pokud si tohle myslíme, pak není divu, že spolu často nevycházíme, protože se neustále míjíme, nebo jen narážíme na své průhledné zdi.
Přitom stačí tak málo. Zájem jeden o druhého. Obyčejná lidská pozornost.
Obyčejná a vzácná, jako sůl, jak se praví v pohádce.
Posbírala jsem všechny potřebné papíry, zaklepala na dveře a kráčela směrem k ní.
Naše oči se setkaly. Už byly úplně jiné. Doladily jsme pár detailů, dokonce jsme se spolu i zasmály a poradila mi pár věcí, které jsem neznala.
Když jsem vycházela hlavními dveřmi ven, uvědomila jsem si pravdivost věty
Čemu věříš, to pak žiješ.
Znova jsem dnes opětovně uvěřila, že úředníci jsou také lidé a ne to, co si o nich většinou myslíme.
B.
