Příběh o popelnici a lidském štěstí

Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou

Zpomalila jsem a šouravě se přibližovala k onomu objektu, abych bedlivě prohlédla obsah papírového obalu volně pověšeného. O co větší radost jsem prožila, vidouce úhledně a ekologicky, ve skleněných lahvích, zabalené jídlo. Rozumějte, netrpím nouzí a nemusím chodit kontrolovat popelnice.  Hned vám to vysvětlím.

Kousek od mého domu je kostel a u něj se často srocují lidé bezdomovci a doufají, že jim v té zimě někdo aspoň trochu uleví. Chodívají často i po přilehlém sídlišti a hledají zbytky do jídla. Ano, je mi jasné, že na toto téma může mít každý jiný názor.

Každopádně díky nim, nebo kvůli nim, jsem se před pár lety začala hodně zabývat tématem plýtvání potravinami. Byla jsem tím opravdu pohlcená, pořádala soukromé sbírky a nabízela řešení, jak a kam umístit přebytečné jídlo, aby mohlo být ještě užitečné a nedocházelo k plýtvání.

Často jsme s dětmi, nebo přáteli na procházce zanechávali na lavičkách, kam lidé bez domova chodí, krabičku s jídlem a nápisem jídlo zdarma, nebo jsme to dávali do tašek a věšeli na bok popelnice, jak tomu bylo i v tomto případě. Přišlo mi hrozné, kolik lidí musí trpět hladem a já, se spousto dalších, mám splachovat jídlo do záchodku.  Párkrát se mi stalo, že jsem za své počínání dostala ještě vynadáno, protože jsem údajně podporovala flákače. Přestala jsem o tom mluvit a v tichosti si dělala své. Teď už jistě pochopíte, proč jsem byla tak moc nadšená z obyčejné papírové tašky plné zavařovaček, jídlem naditých, ze kterých se nají klidně dvě osoby.  Prostě jsem normálně hlasitě a nadšeně vykřikla: "Jééé, to je pecka!"

Tím to ovšem nekončilo. Za dalším rohem jsem uviděla další obrázek, který mě přesvědčil o tom, že ta naše země opravdu není tak zaostalá a lidé natvrdlí, jak často slýchávám v autobusech, na zastávkách, či jiných místech, potkávajíce dav. Uviděla jsem dva seniory, kteří právě přijeli z nákupu a tahali tašky domů. Měli jich fakt dost a ani jedna nebyla plastová. Nápis S LÁSKOU K PŘÍRODĚ vysvětloval vše. Opravdu mě potěšilo, že lidé, v tomto případě v seniorském věku, kteří většinou už moc změny nemají rádi a často brblají, přemýšlí a zabývají se tématy, dotýkajícími se nás všech.

A co z toho vyplývá? Když člověk o svém životě občas přemýšlí, může dojít do bodu, kdy začne pomáhat ostatním, planetě, zvířatům, jen tak sám od sebe.  Automaticky se stává laskavějším, protože se zabývá také někým jiným, než sám sebou a přestává mu být život žitý kolem něj lhostejný. To se pak může klidně stát, že takovému člověku začne záležet více na tom, jaké má vztahy s nejbližšími i vzdálenými, jak vychází sám se sebou a začne už na dálku vonět člověčinou. 

A v tom úplně "nejhorším" případě se může se stát, že se takový člověk stane šťastným a spokojeným........