Příběh o muži, který potěšil cizí ženu

Včera ráno se opět udál jeden z těch nesmazatelných momentů v mém životě, který mi ukázal jasný směr kudy jít, ať má pouť neztratí na významu.

Seděla jsem jsem za stolem, před sebou hrnek s čajem a můj obličej zdobil výraz smutného klauna, urputně se snažícího udržet úsměv alespoň v očích, když rty neposlouchají.

Můj 80 letý svěřenec, budeme mu říkat třeba Jan, okamžitě poznal, že nejsem ve své kůži.

Známe se už mnoho let a prožili jsme spolu chvíli nejtěžší, což pro něj bezesporu byl odchod jeho manželky, která po těžké nemoci umřela před třemi lety.

Známe navzájem své zvyky, nálady a tudíž okamžitě pozná, když se ve mě něco děje.

Chvíli na mě hleděl a pak tiše pronesl:

 " Brigitko, co jsi dneska taká smutná? Copak se Ti stalo?"

Moje oči se střetly s jeho a já věděla, že nemá cenu lhát.

Pověděla jsem mu celý příběh o mé další svěřenkyni, můžeme ji pojmenovat třeba Maruška 92 let, která trpí v jednom nedostupném domě velkou samotou, protože z nejrůznějších důvodů nemůže vycházet ven.

Je to už pár měsíců, co se její psychický stav dost zhoršil. Často mi volává a pláče do telefonu, protože potřebuje slyšet alespoň na chvíli lidský hlas, aby se sama mezi čtyřmi stěnami nezbláznila nadobro.

Jedním z nejtěžších úkolů člověka, je pro mě v seniorském věku, kdy už fyzické tělo neslouží, nemůžeme trajdat a pobíhat světem, jak by se nám zlíbilo, zvládnout své absolutní zastavení a mnohdy naprosto sami, protože partner buď nebyl, nebo umřel a rodina nemá čas, protože práce má přednost.

Absolutně nehodnotím, ani nesoudím životy jiných lidí, tomu jsem už dávno prosta, ať si každý žije co potřebuje, ale vidět plačící opuštěnou ženu na sklonku života, by jistě otřásalo i s většími drsňáky, než jsem já.

Milý Jan mě pečlivě poslouchal, když jsem mu povídala o neutěšeném smutku paní Marušky, jejíž jméno, adresu, ani rodinnou situaci samozřejmě nezná, neboť ctíme soukromí klientů.

O to více mě pak dojalo co udělal. A v jejím případě ne poprvé.

Nechal mě vypovídat a pak s úsměvem řekl:

"Víš, co děvčátko? Podej mi plechový hrneček a já nasbírám té smutné paní černý rybíz. 

Vezmi ji i nějaké jablíčka a natrhej kytku, když má tak ráda květinky."

Odkráčel na zahradu a já šla nastříhat kytku. Moc to hřálo u srdce.

Ve chvíli, kdy jsem u dřezu zase dělala svou práci, přišel s rybízem a udělal něco, čím mě opět šokoval.

"Říkala jsi, že nemůže chodit ven, tak jsem ji utrhl celou větvičku toho rybízu, ať si to může otrhat sama, jako ze stromku, kdyby byla venku."

Podal mi velký hrnek bobulí a nádhernou malou větévku.

Mé díky nebraly konce. Jen se usmíval a odkráčel se na chvíli "natáhnout".

Dívala jsem se za ním, slzy díků v očích a u srdce obrovský klid a vděčnost, že svět se nezbláznil, lidskost v nás stále je a dokáže být takovým způsobem, obyčejně a bez touhy po ocenění a pochvale projevena.

Tohle se od mých drahých svěřenců učím den co den.

Předávají mi skrze své skutky, poselství a zvyky "staré" doby, které si podle mě rozhodně zaslouží být zachovány a oživovány a dávají naději , že "obyčejná" lidská sounáležitost, laskavost a lidskost zůstane naživu, pokud ji my mladší převezmeme a povzneseme nad hmotné statky, které po odchodu našich nejmilejších a nejstarších členů rodin zůstávají, protože nic na světě, není víc, než "obyčejná" láska a čistota srdce.