Sněžilo a Julie se pomalu šourala směrem ke dveřím, které pro ni byly vstupem do jiné reality. Vždy dávaly jejímu dosavadnímu životu jiný rozměr, smysl a pokaždé, když z nich vycházela ven, byla jiná než dřív
Tentokrát byly dveře jinde, než si myslela. Jiné písmeno, jiné označení pro oddělení, na kterém ještě nikdy nebyla.
Tentokrát byly dveře zamčené. Hledala zvonek, na který zazvonit, aby se dostala do prostoru za sklem.
Za chvilku přišla ochotná mladá sestřička, která ji popostrčila dovnitř.
Tichým hlasem pozdravila a pokračovala dále ve své práci.
"Prosím Vás, najdu tady pokoj číslo pět?", zdržela ji ještě Julka svým dotazem.
"Ano. Je to úplně vzadu vpravo", odpověděla sestra a zmizela za nějakými dveřmi.
Julka kráčela krátkou chodbou, malby příjemné, sem tam nějaký obrázek, minula se s mladým mužem, který trénoval chůzi o berlích, a uviděla pootevřenými dveřmi pár sestřiček v sesterně.
Pobíhaly po pokoji, štěbetaly, smály se a chystaly léky, nebo si vařily kávu, kdo ví.
Ten nevšedně veselý výjev působil v ponurém nemocničním prostředí, jako reklama na nějakou ženskou párty.
Julka se musela usmát sama sobě. A proč by tady vlastě měla být smrtelně vážná?
Protože tady lidé umírají?
Někteří. Někteří ne. Jsou tady jen na chvíli, a pak se vrací zpátky do života.
I když pokroucení, jiní, třeba i bolaví, ale živí.
A zrovna pro tyhle druhé případy je třeba se smát, aby se jim žít chtělo.
Než vstoupila do pokoje, kde ležela Olga, zhluboka se nadechla a během vteřiny se připravila na všechno, čím ji v posledních dnech všichni strašili. Viděla toho za svůj život už dost. Nebála se.
Tiché ťuknutí na dveře a její klidný pozdrav mírně probral všechny na pokoji.
Olga spala. Ústa otevřená, ale vypadala klidně a spokojeně. Ruce měla volné, modřiny od injekcí a připoutání, se ztrácely.
Julka se na ni chvíli dívala a srdce se ji zpomalilo v pravidelném rytmu, jejího oddechování.
Vedle Olgy ležela velmi krásná starší dáma s fialově nabarvenými vlasy a smutným úsměvem.
Julka se jí zeptala, jak dlouho asi Olga spí.
"Jo to já nevím milá zlatá", odpověděla "fialka".
Než se Julie svlékla a zašla za sestrami pro pár informací, už se Olga samovolně probudila, a když uslyšela její hlas, bezděčně začala sahat po její ruce a usmívat se.
Julka si s radostí přisunula židli k posteli a nechala si mačkat ruku, celá šťastná, že ji Olga poznala.
Chvílemi ji tekly slzy, které se nesnažila ani zastavit, protože dobře věděla, že Olga už ji skoro nevidí.
Nechala Olgu povídat její zmatené a nesouvislé věty, kterými se snažila popsat, jak prožila čas bez Julie.
Nechala ji mluvit. Na obsahu těch vět nezáleželo. Ani na slovech, které se ztratily. Obě dobře věděly, že si plně pamatují a uvědomují ten společně prožitý čas.
Když Olga zmlkla a její pohled zůstal v jednom bodu pokoje, začala ji Julka připomínat všechny příhody z kostela, procházek a také spolu probraly všechny knihy, které ji předčítala.
Olga se usmívala, souhlasně kývala a držela se jí za ruku.
Jakoby nechtěla, aby odešla, jakoby potřebovala cítit kontakt se světem před jejím záchvatem.
Uvnitř si dobře uvědomovala, že je něco špatně a jinak.
Věděla, že se už domů nevrátí.
Když držela Julii za ruku, bylo to, jako držet kousek své minulosti.
Té minulosti, která se rozplynula v nenávratnu, když chodila v noci po chodbách domu, bouchala na sousedy a křičela, ať ji někdo zachrání.
Žije.
A čeká ji život za jinými dveřmi, než které znala.
Jejich společný čas se naplnil a Julie se nebyla schopna rozloučit.
Smály se na sebe a pokoj opouštěla v dobré náladě a poklidu.
Neřekla sbohem.
Když prošla skleněnými dveřmi do svého světa, ani na chvíli nezapochybovala, že Olgu ještě uvidí.
Některá setkání jsou nekonečná......
