Každý si za zavřenými dveřmi prožíváme své. Někdy je těžké pochopit co se děje, někdy je přemýšlení absolutně zbytečné a někdy to za nás vyřeší život sám...stačí otevřít oči......
Konečně zaklaply dveře a ocitla se sama.
Od rána v sobě potlačovala slzy, aby neznervóznila zbytek rodiny.
Vůbec nechápala, co to s ní do prdele zase je.
Absolutně nemohla vypozorovat ten spouštěč, kterým to všechno vždycky začíná.
Seděla na posteli a ryčela hlasem, jako malé mimino, kterému právě vzali mámino prso a místo něj mu narvali tu hnusnou pryžovou náhradu, ze které vytíkal odporný chemický hnus, po kterém nekontrolovatelně přibírala.
Koukala z okna a ptala se sama sebe proč je jí takhle hnusácky.
Cítila se opuštěná, přetížená, málo žádaná, málo krásná, málo úspěšná, málo milovaná a hlavně sama.
Sama na všechna všechna rozhodnutí, za která si pak nesla následky, sama na výchovu svých dětí, sama na placení účtů, montování sprchy, zařizování dovolené, na všechny ty běžné kraviny, které kompletní rodiny vůbec nepostřehnou.
A sama ve své velké posteli.
Už si ani nepamatovala, kdy se naposledy k někomu v noci schoulila a přitulila, jako teď každou noc ke svému polštáři, který si záměrně dává doprostřed lůžka, aby si nepřipadala na té velké posteli tak opuštěná.
Všechno bylo málo, špatně, nebo rovnou na nic.
Slzy jí stékaly z očí, jako vodopády bez konce a v hlavě slyšela sebe samu, jak se pěkně hnusně lituje a kňourá.
Byla to pro ni jedna z nejodpornějších esencí její povahy.
Často ji potlačovala, protože kolem ní byli všichni krásní, usměvaví , výkonní, vysportovaní, šťastně zamilovaní,nebo měli aspoň milence, perfektně oblékaní a měli prachů plnou prdel.
Nikdy nebyla závistivá a nepřející, jen na ni její několikaletá samota, kdy se starala sama jen o děti a vše kolem rodiny, pěkně doléhala.
Nesměla si dovolit selhat. Tedy aspoň si to myslela.
Stále zdravá, usměvavá a hlavně happy!!!
Je ještě vůbec zdravá, když mluví sama se sebou a bučí tady jako kráva?
Trochu ji to vyděsilo a začala se kontrolovat.
Utřela si obličej, na kterém jí řasenka rozmazaná pláčem vytvořila přímo umělecké obrazce.
Snažila se uklidnit. Za chvíli šla do práce a tam se její úsměv a pohoda přímo očekávaly.
Dýchala zhluboka a nahodila obligátní úsměv.
Najednou uslyšela z koupelny podivný šramot a proud tekoucí vody.
"Haló, paní, můžete mi pomoct?"
Stála před ní, slzy v očích a marně se snažila dát si pastu na kartáček.
"Prosím Vás pomůžete mi?"
"Já už nevím, jak se ten čudlík oddělává a nevidím, na který hřeben to mám dát, ať si můžu umýt zuby".
Pronesla smutně paní s Alzheimerovou chorobou, které v důsledku těžké oční nemoci slábl zrak.
" Tohle je problém Ty krávo vidíš to?"
" Ne Ty tvoje bla bla bla kecy, které Ti lítají hlavou."
Když vyšla na ulici, zase to začalo.
Ty sebe destruktivní stupidní a neopodstatněné kecy v její hlavě nabíraly opět na síle.
Konečně autobus.
Aspoň chvilka anonymního odpočinku. Může se tvářit jak chce a nemusí s nikým mluvit.
Prošla se sklopenou hlavou až na konec vozu, úplně vzadu si zalezla k oknu a najedenou uslyšela kousek od sebe nějaké divné chroptění.
Zrovna před ní seděl muž, který měl díru v krku (tu zahlédla při příchodu), vývod (o tom se dozvěděla z dialogu, který před ní probíhal).
Čelem k ní seděla krásná dlouhovlasá žena, které se snažil onen muž sdělit své problémy.
Ona to pak opakovala a ptala se ho na podrobnosti jeho postižení tak, aby to slyšel celý autobus.
S rozhovoru bylo patrné, že jsou spolužáci.
Muž se dorozumíval sípáním a hlavně pomocí sešitu, do kterého psal.
Prostě hrůza na pohled i na poslech.
Tupě na ně zírala a říkala si, že tohle už fakt není možný, jak urputně se ti nahoře snaží, aby se přestala zabývat vytvářením svých vymyšlených pakáren, které vlastně nejsou žádný problém.
Chápavě pokývala směrem vzhůru a poděkovala...
"Jojo, vidím, stačilo, dobrý, díky."
Když u dalšího člověka, se kterým trávila svou pracovní dobu, vyslechla historku o tom, že na návštěvě probírali, kdo který hrob bude mít a jak chce být uložen, jestli do rakve, nebo spálený, snažila se přestat přemýšlet úplně a vůbec myslet na cokoliv.
Absolutně nadlidský výkon, který možná zvládají jen top jogíni při meditaci.
Chtěla jen, ať už je jí zase dobře.Prostě jen fajn. Jednoduše. Nic zvláštního a náročného.
Venku začalo pršet a její ranní předsevzetí, že půjde z práce po svých vypadalo, jako utopická idea.
Makala jako robot a byla šťastná, že s ní moc nikdo nepotřebuje komunikovat.
Míchala jídlo v hrncích a přemýšlela, jak to přežije do večera, až se děti vrátí ze školy.
Když zvedla hlavu od vaření uviděla prosvítat slunce mezi mraky.
Dokonce se jí zvedl koutek úst, do pokřiveného úsměvu.
No co, lepší než nic.
Vyrazila údernickým tempem polňačkou do městských ulic. Šla velmi rychle, chvílemi funěla, podle pohledů kolemjdoucích zřejmě i nahlas, ale bylo jí to úplně šumák.
Chtěla to prostě rozchodit.
Najednou z oblohy začal padat déšť. Jeho intenzita se zvyšovala. Bičoval do ní a píchal, jako tisíce drobných jehliček.
Přidala do kroku. Měla ještě velký kus před sebou.
Věděla, že nemá šanci uniknout a najednou jí to došlo.
Zůstala stát a nechala ze sebe smýt tím silným a ledový deštěm všechny nánosy, které zase vyplynuly na povrch.
Déšť jí tekl po celém těle, do výstřihu mezi ňadra, a když ucítila stékat čůrky vody až do kalhotek, konečně se začala smát.
Dala se do běhu a užívala si každou kaluž a kapku vody, která klouzala po jejím těle.
V hlavě jí znělo : " Ty jsi normální magor!"
Když doběhla celá promočená ke škole na obloze uviděla duhu.......
