Chodíme často obnaženi, odhazujeme svršky na požádání a přesto zůstáváme jen na povrchu. Teprve pod všemi těmi vrstvami oblečení a masek jsme to opravdu my. Ponoř se...
Zkus se na mě podívat, jako na člověka.
Ne jen jako na milenku, kterou nemůžeš mít.
Zkus zapomenout barvu mých očí a soustřeď se na to, co vidíš,
když se do nich hluboce zahledíš.
Zapomeň na chtíč a touhu,
které zahlušují tu pravou podstatu při našich setkáních.
Pokud tohle dokážeš, pak teprve před Tebou stanu pravá Já.
Se všemi svými dřívějšími prožitky,
strachy i obavami,
se spoustou pádů a zase zvednutí, které jsem musela zvládnout bez podpěry,
s každou z mých probdělých nocí, kdy jsem ztrácela ten správný směr a cíl,
s celou hromadou přísah, které jsem dala sama sobě, aby to příště tak nebolelo.
Uvidíš kolem mě litry vypité kávy, která mě držela vzhůru, abych mohla pracovat,
a jako dekorace láhve růžového, které mi nosili přátelé, abych viděla svůj svět opět růžově.
Uslyšíš spoustu hudby, která mi v autě i doma hrála od rána do večera, aby pohltila mé smutné myšlenky na Tebe, či kohokoliv jiného.
Uslyšíš mě i sprostě nadávat a třískat dveřmi,
když život nemám pevně v rukou a jen v něm plápolám.
Potom teprve uvidíš ty vodopády slz, které jsem po nocích vyplakala,
aby mě bolest z nespravedlnosti zcela nepohltila,
abych se ráno nově probudila plná nadějí a dalších snů,
které změní můj život a tím i životy ostatních v ráj.
Když na mě dokážeš pohlédnout takovým pohledem,
aby si viděl každičkou, krásnou i smutnou chvíli v mém životě,
Potom pochopíš mé konání, mé záměry a cíle,
pak pochopíš, proč jsem si pro svoji cestu vybrala Tebe.
Potom teprve můžeš vidět tu opravdovou radost a štěstí,
když stojím před Tebou usmívající se,
vonící, tančící a těšící se, jen na pouhou Tvou přítomnost v mém čase.
Jestliže tento pohled na mě zvládneš,
pak nastane konec přemýšlení,
co je dobré a co není,
protože od této chvíle uvidíš mě i jiné lidi.
Probudíš se a začneš vidět opravdové Já uvnitř..
