Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Je další, krásný slunečný den a já myslím na všechny seniory a nemocné, kteří si nemůžou na procházku, kdy chtějí. Pro ty z vás, co nevědí, pracuji, jako asistentka právě pro ně.Náplní mé práce, je aktivovat člověka mě svěřeného, aby se mu na světě líbilo a měl chuť si ještě užívat života. Nelehká situace povím vám, když je člověk upoután na lůžko, či několik let z nejrůznějších důvodů nevychází ven.
Den za dnem je pro takového člověka stejný, či podobající se, jako vejce vejci. Už ho nic nebaví, ani v televizi nedávají nic kloudného. Samé hrůzy. Přepínat si ji často ani nedokáže, protože technika je už mimo jeho chápání, takže často jen pospává a vnímá zvuky, k němu doléhající. Má návštěva má být pro něj rozptýlením. Jenže často si nepamatuje ani moje jméno, natož to, co jsem mu povídala před 10 minutami. Ztrácí zájem o cokoliv.Zprvu ho baví s vámi vzpomínat na staré dobré časy, ale čím je jeho pobyt doma delší, jeho nálada klesá a stav se zhoršuje. A vy jen zjišťujete, co už nefunguje a hledáte nové cesty, jak ho aspoň na chvíli vtáhnout do života.S občasným smutkem a nadhledem profesionála, vykonávajícího tuto práci několik let, často vidíte, jak dotyčný ztrácí schopnosti a dovednosti, které mu ještě minulý týden docela šly a ve svých pohybech a konání se navrací téměř k batolecí neohrabanosti. Jste ráda za každý samostatně udělaný malý úkol, jako je třeba utření nádobí, nebo navlečení ponožek. Ano. Těmito malými pokroky se posouváme vpřed. U dětí však víme, že se vše bude zlepšovat. U seniorů to je obráceně.I tak se radujete z každé maličkosti, která jde, z každé udržené věty, či myšlenky, kterou milý člověk opakuje dokola. Jsou dny, kdy s vámi nechce mluvit, nechce už dokonce ani jíst a v tu chvíli sedím a přemýšlím nad tématem, které si v sobě dlouhou dobu nesu.Ano. Jako společnost se holedbáme naší medicínou a prodlouženou hranicí života.Často uměle, pod léky, s pomocí spousty užitečných zdravotnických pomůcek, udržujeme životy lidí, kteří o to třeba už ani nestojí. Jen dělají, co se jim řekne, protože jim to nařídil doktor, rodina, či my, k nim povolaní zdravotníci a asistenti. Dívám se často do prázdných lidských očí, či na záda, která mi občas ve svém smutku nastavují a ptám se. Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy? Dokážete nad tím vůbec přemýšlet, nebo je to pro vás nedozírná budoucnost, kterou nehodláte řešit?Rozumějte, miluji svou práci a všechny své klienty do jednoho. Nikoho nechci kritizovat, ani hodnotit. Prostě jen občas přemýšlím, jak rozveselit a motivovat člověka, kterého už nebaví život.S pokorou a úctou vzhlížím ke všem svým kolegyním a rodinným příslušníkům, kteří chtějí pro své blízké, jen to nelepší. Proto se ptám. Je nejlepší nutit člověka do života?Kde jsou však hranice našeho snažení? Existují vůbec nějaké?Káva je dopitá a mě za chvíli čeká další pracovní den. Další malé úspěchy a pokroky, určitě nějaké další ztráty, ale také mnoho otázek a hledání jak dál...Přeji nám všem krásný den v naplnění a v plné bdělosti prožitý.
