Nezapomenutelná historka

Kdyby to nebylo v téhle blbé situaci, připadala bych si, jako nějaká celebrita na koberci slávy. Chodba byla narvaná chlapama v nejrůznějších uniformách a já mezi nima poskakovala s klíčema směrem můj byt. No celebrita!

Pravda večerní šaty a podpadky, by to mu odpovídaly. Mé rozmazané líčení již méně a můj udivený pohled mě musel jasně zařadit do kategorie"blondýna roku", i když mám rezavou kštici.

V hlavě mi pořád vyskakovala ta nevypnutá pračka, kterou jsem opustila asi před 3 hodinami.

Představu běsnících sousedů, kterým valí stropem voda před vánoci na hlavu jsem zapila vánočním punčem, který jsem běžící vypila na ex, když mě zavolala havarijní služba.

Ruka se mi třásla, ale neměla jsem čas přemýšlet, takže jsem se na po několikáté konečně trefila do zámku, a když se otevřely dvěře normálně se mi ulevilo, což v téhle situaci bylo dosti nepochopitelné. 

Voda po kotníky lemovala mé vysoké kozačky a uprostřed koupelny jezero. 

Nikoliv z pračky, ale prasklé 45 let staré stupačky. Chudák holka už byla unavená. Jak já jí rozumím. 

Chvíli jsem stála bez hnutí a koukala na tu spoušť. 

Z mého tranzu mě vyrušil policista, který chtěl mé nacionále a pak konečně odfrčeli.

Na chodbě se začali hromadit sousedi, ktreým tekla před vánoci voda ze stropu a místo, aby poeticky a klidně pozorovali poletující sněhové vločky venku, nebo si zpívali koledy, snažili se kýblema zabránit nejhoršímu a ty sprosté výrazy, které u toho pořvávali rozhodně do žádné vánoční písně nepatřily.

Kupodivu mi nenadával nikdo. Naopak. Začali chodit a ptali se jak můžou pomoci. 

Hasiči se v mé koupelně opravdu činili. Vzhledem k dezolátnímu stavu celého domu se nedařilo ve sklepě zastavit přívod vody, protože ventily byly tak zarezlé, že s nimi nešlo hnout. 

Čekali jsme, kdy se to podaří. Pánové si přinesli obrovský vysavač na vodu, sousedi přinesli fólii, kterou se tok mírně zmenšil. V této chvíli jsem těžce zalitovala, že jako odpůrkyně plastů, nemám doma ani potravinovou fólii. Nevadí měli jiní.

Dokonce jeden romský nemocný muž s berličkami, kterého se to vůbec netýkalo a měl problém vylézt schody, odhodil berle, sedl na vanu a házel vodu lopatkou mimo podlahu.

Hasičům se podařilo situaci stabilizovat, a když vznikl prostor na kus řeči, začali mě s úsměvem uklidňovat a žertovat, jak pohodovou službu dneska mají, a že mi moc děkují.

Tomu všemu byla přítomna i má kamarádka, se kterou jsme měly jít na charitativní divadelní představení.

Začala všechno fotit. V tu chvíli mě jeden hasič vybídl, abych si tu závadu šla natočit na telefon, ať mám nějaké záznamy pro pojišťovnu. 

Ve chvíli, když jsem si vedle něj stoupla a chtěla začít točit, zapnula foťák, tak jsme se v hledáčku objevili spolu se švarným hasičem, neboť byl nastavený režim selfie focení. Hned se mě pohotově chytil kolem ramen, že se se mnou rád vyfotí.

Zrudla jsem i na zadku.

Prostě atmosféra spíš připomínala vánoční večírek, než záchrannou akci.

Kamarádka trvala na tom, že se s nimi musíme před odchodem vyfotit, takže jsme se ještě zvěčnili.

Když hasičská jednotka odjela, usedly jsme s mou drahou kamarádkou, která mi opravdu byla velkou oporou, v jediném suchém pokoji a vypili si na zdraví všech růžový šampus.

A k čemu ta potopa byla vlasně dobrá?

Opět se potvrdilo, že v nouzi poznáš přítele. Děkuji moc Šárinko. 

Zase jsem si uvědomila, že je úplně jedno v jaké čtvrti, nebo domě bydlíte, protože dobří lidé jsou prostě všude. 

Taky jsem byla šťastná, že u nás ve městě máme tak fantastické hasiče, díky kterým se tento zážitek stane pro mě nezapomenutelnou, paradoxně krásnou vzpomínkou.

B.