Občas si stačí jen tak v klidu sednout a chvíli koukat kolem sebe. Děje se to každý den.Většinou to nevidíme. Nebo nechceme vidět? Obyčejné momenty bývají ty nejsilnější a vryjí se hluboko. Někdy i napořád.
Stáli kus od sebe.Uprostřed hluku rušného nádraží.Všude kolem plno lidí, kteří spěchali na svůj spoj.Byl slyšet ruch a hukot běžného a rychlého života, který každý den prožíváme.
Pro ně se zastavil čas.Stáli, koukali si do očí a nebyli schopni se přiblížit k sobě. Stáli konsternováni tou skutečností.Kolik dní a nocí na sebe mysleli, kolik krásných slov si napsali a řekli.Najednou je to skutečné a oni stojí tváří v tvář sobě.Prohlíží si jeden druhého a mají strach na sebe sáhnout, políbit se promluvit, obejmout.
Strach z toho, že to není skutečné, strach z toho, že se ta nádherná představa rozplyne?Opravdu strach?Možná jen chtějí prodloužit tu nekonečně nádhernou chvíli prvního doteku. Usmívají se a jejich oči se vpíjí do sebe. Krůček po krůčku se přibližují.Kolem nich proudí davy lidí, občas, do nich někdo šťouchne a něco zabrblá.Je jim to jedno.Jak dlouho na tuhle chvíli čekali? Teď tu je a chtějí si jí vychutnat.Pomalými krůčky jdou k sobě, chvilkami se zastavují, aby zpomalili a prodloužili ten moment těšení. Tisíce myšlenek v hlavě, které se snaží marně uchopit.Jediným východiskem je plné prožití té chvíle, momentu,Situace ve všech jejích obrazech a vůních.
Oba si z hloubi duše přáli setkání.Vzdáleni od sebe mnoho kilometrů, stáli teď uprostřed trasy mezi svými domovy. Na půli cesty.Uprostřed situace, která může navždy změnit jejich životy.Oba si to dobře uvědomují.Už stojí tak blízko u sebe, že mohou cítit vůni toho druhého.Ještě nepromluvili ani slovo.Jejich oči hledají odpovědi těch druhých beze slov, které si tolikrát řekli a napsali.Pomalu se k ní naklání, políbí jí zlehka a dlouze.Objímají se a ona schoulená u něho, s blaženým výrazem ve tváři utírá slzy dojetí.
Čas se dávno zastavil. Stojí a dlouho se objímají.Mezi proudícím davem působí jako sochy. Nádherný monument a výjev lásky.Nevnímají nic kolem.Jen oni dva, jejich myšlenky, vůně a prožitek z prvního setkání.Ani jeden nechce vědět, co bude dát, protože plně prožívá teď.Pohladí jí po tváři a pak ruku v ruce, smějící se a mlčící odchází, aby prožili další nový příběh svého života.
Dívám se dlouho za nimi, v uších sluchátka a z dálky slyším jazz.Slunce nádherně hřeje a lechtá mě na nose.Káva mi dávno vychladla.Utírám slzu štěstí, která se mi kutálí po tváři a odcházím za svým příběhem....
