Je možné posvítit si na lidskou duši? Máme dostatek světla sami pro sebe? Jsme způsobilí radit a svítit na cestu druhým, když jsme sami tak často ve tmě?
Už od božího rána se na ulicích zářivě předvádí blikající světelné lampy, které jsme vymysleli my lidé, abychom náhodou neztratili cestu, nezůstali ve tmě, nemuseli mít strach, neviděli, co je uvnitř nás, protože světlo je vždycky lepší než černočerná tma. To se všeobecně ví a my si můžeme svůj život přizpůsobit hned z rána tím, že si na všechno a všechny pěkně posvítíme.
Pijeme černou kávu. Zase za černá. Ach jaký paradox. Černotu nechceme, ale vlastně ji dobrovolně popíjíme. Pravda, často si ji vylepšujeme mlékem, takže ji trochu naředíme, a taky její hořkost, tu příznačnou trpkost pro černou nicotu, často přeslazujeme až k nevydržení. Jako v životě. Být pozitivní za každou cenu, i když se nám svírá křečí obličej. My to vydržíme! Musíme. Vždyť naším úkolem je být šťastní! Za každou cenu a občas i na úkor jiných, takzvaně přes mrtvoly.
Pomalu se rozednívá a my zabalení do teplých svršků, suplujících vřelé objetí jiných lidí, kráčíme ulicemi se sluchátky na uších, abychom se naladili na rodící se den hudbou, či vyprávěním jiných lidí. Pravda. Šedivé ráno je hned přijatelnější, když ve sluchátkách zní klavírní koncert, či meditační zpěvy ptáků a zurčícího potoka, který v nás vyvolává klid i uprostřed ranní vřavy. Jaká iluze!
Donekonečna obelháváme sami sebe. Dobrovolně a tak samozřejmě, že už nám to ani nepřijde divné. Barvíme si vlasy, aby nikdo nepoznal náš věk, malujeme si obličeje, abychom ukryli nedokonalosti našich tváří, které nám ve skutečnosti mohou mnohé prozradit. Každý pupínek, každičká vráska, každá piha, kterou neseme, jako vzpomínku na letní den plný slunce má svůj význam a podtrhává naši jedinečnost. A my ji ukryjeme. Bojíme se být jedineční?!
Bojíme se říkat pravdu! Ne ostatním, to už by bylo neskonale troufalé, ale sami sobě. Ani sami k sobě nedokážeme být často pravdiví. Neustále tu moudrou dámu jménem Pravda ohýbáme a překrucujeme, zahalujeme, malujeme, jako sami sebe na růžovo a vůbec nechceme slyšet, co nám říká, protože její slova bolí. Ano. Často bolívají, protože pravdu, skutečnost a opravdovost není snadné přijmout jakou součást života.
Protože chtít uvidět pravdu, je jako svléknout se před velkým zrcadlem do naha, otevřít okna dokořán a chtít uslyšet okolní svět, zhasnout všechna umělá světla a stát se lampiónem sám pro sebe……..Tohle ke mně právě přišlo a já to posílám do světa. Venku už je den….
