Když už se dnes ráno přidal i mladší devítiletý syn, mluvící vždy pravdu s výmyslem, že nemůže jít do školy, protože ho bolí noha, i když včera kolem mě radostně poskakoval a celou noc mě klidně držel za ruku bez jediného stenu.
Začalo to už někdy dřív. Když to bylo jen občas, tak jsem tomu nevěnovala pozornost.
Když už se dnes ráno přidal i mladší devítiletý syn, mluvící vždy pravdu s výmyslem, že nemůže jít do školy, protože ho bolí noha, i když včera kolem mě radostně poskakoval a celou noc mě klidně držel za ruku bez jediného stenu, tak jsem si řekla že to už fakt není normální.
Otázky typu: Nemusím jít do školy? Proč se musím učit to, co nikdy nebudu potřebovat?
Kdo to vlastně všechno vymyslel? a tak podobně, jsou na denním pořádku.
Jasně kluci.
Taky jsem si říkala a nedělala z toho dráámo.
Dneska jsem se s malým kvůli jeho předstírání bolavé nohy pohádala, měli jsme to fakt nepěkné a pak to ladili po telefonu, protože ve chvíli, kdy se naštval, že nevěřím jeho výmyslu, tak ve vzteku zapomněl, že mu jede autobus, pobíhal po bytě, jakoby ho ta noha ani nebolela, i když údajně nemohl ani vstát z postele.
Můj starší syn se zase pokusil před dvěma dny fingovat únavový syndrom a údajnou chřipku s šílenou bolestí hlavy, jen aby do té školy nemusel.
Možná si spousta z vás řekne, že jsem je prostě měla nechat doma a neřešit.
Nepatřím k matkám, které by své děti zahlcovaly kroužky a aktivitami.
Když přijdou ze školy domů, udělají si případné úkoly, což teď mají sporadicky a po drobných domácích pracích, jako vynesení koše, uklizení nádobí mají svůj volný čas na odpočinek.
S mladším synem si často hrajeme hry, nebo si čteme, nebo koukáme na pohádky.
Opravdu nic náročného,ani stresujícího.
Nevidím tedy důvod, proč by měli zanedbávat svou jednou povinnost a tou je škola.
Copak já si můžu ráno říct, že nejdu do práce, jen tak protože se mi nechce?
Jaký model flákání a nezodpovědnosti bych je tím rozvláčněným bezdůvodným uvolňováním naučila?
Ale o to tady až tak nejde.
Spíš mě zaráží s jak obrovskou nechutí a odporem do školy oba chodí.
Po celém dni mi neřeknou nic hezkého ani pozitivního co se jim tam přihodilo.
Mladšímu synovi odešla už druhá učitelka, obě odchozí byly velmi schopné hodné a miloval je. Problém ve vedení školy je evidentní.
Jistě můžu psát stížnosti, které si stejně nikdo nepřečte, protože končí u zmiňované paní ředitelky a nebo se připojím k velké petici, která chce změnu vedení školy.
Otázkou zůstává, jestli to je ten problém.
Starší syn již vychází, takže mám naději že na učilišti ho některý kantor zaujme svou sílou osobnosti.
Ale co ten mladší? Donekonečna měnit školy a doufat, že se to tam potká? Vím jak těžce nesl odchod z původní školy kvůli stěhování.
Noví kamarádi, noví učitelé a co když opět ten stejný přístup a problém? Je tohle řešení?
Jistě můžu to svést na systém školství u nás, ale jsem zastáncem přijímaní věcí takových jaké jsou, protože já v nich žiji a ze své stávající pozice je moc nemůžu změnit.
Vzhledem k tomu, že vychovávám syny sama a je pro mě utopické platit nestátní alternativní školu, přemýšlím co udělat v aktuálních podmínkách a situaci.
Jak na motivovat děti, aby braly školu jako přínos a minimálně užitečný čas?
Argument, ať si najdou každý den ve vyučování něco hezkého, třeba jen to setkání s kamarády, už je fakt dost chabý.
A to, že je to povinnost a potřebují vzdělání, aby mohli jednou mít dobrou práci, tak s tím se můžu rovnou zakopat.
Nějaké jednou je fakt nezajímá,, když je to tak strašně prudí a nebaví teď.
Jak mám udělat a docílit toho, aby mé děti přestaly lhát a předstírat nemoci, aby do toho ústavu nemusely?
Být dennodenně za gestapačku s bičem v ruce mě fakt nebaví.
B.
