Inkoustová chvilka

Už pár nocí nemůžu spát...moc myšlenek a pořád se musím sama sebe na něco ptát..Znáte ten pocit probdělých nocí?

Jak žvýkačka, co ztratila svou příchuť,

jak špinavá guma na chodníku,

co se Ti lepí na paty.

Jak černá díra, 

ve které všechno zmizí,

tak připadám si,

když stále marně přemýšlím,

proč už dávno nejsme já a Ty.

Jak ozvěna,

co zní jen sama pro sebe,

jak sen bez konce,

ze kterého se chceš už dávno probudit.

Jak bludiště,

kde východ není k nalezení,

jak vypité láhve vína,

po kterých se duše na temnou inkoustovou louži mění.

Tak připadám si, 

když se uprostřed noci stále budím 

a když se sama sebe do nekonečna ptám,

proč pořád kulhám,

z prachu své srdce nezvedám 

a beznadějně tápu kudy kam.

Inkoust se vpíjí do polštáře

a duše mizí do ticha, 

Natřená na růžovo do světa snů se noří

a naděje na sladkobolný opětovný spánek

 mezi hvězdami prosvítá.

Třeba se to dnes v noci konečně povede......