I spisovatel píše hrubky

Opět sedím, nevěřícně koukám a kroutím hlavou, protože ta mi to vážně nebere. Proč to my Češi tak máme? Proč se neustále musíme shazovat a kritizovat navzájem?

Dnes ráno jsem si ke kávě otevřela jednu sociální síť. Vyskočil na mě příspěvek pana spisovatele Patrika Hartla, ve kterém velmi optimistickým způsobem popisuje krádež.Z auta mu byl během noci odcizen střešní box s lyžemi a snowboardem. Dnes odjížděl na hory. Důvěřoval bezpečnosti v naší zemi a českým lidem. Bohužel se nepovedlo.

Byla jsem z jeho humorné reakce naprosto nadšená a zanechala mu v diskuzi vzkaz podobného ražení.

Bohužel jsem se dopustila v té rozespalosti na svých tlačítkách v mobilu pár chybiček v textu.

Nic významného.  Nějaká délka a ztracené písmenko.

Samozřejmě se našla paní, která pod můj komentář napsala" Copak řekne spisovatel na hrubku?"

Víte, je to banalita a dávno si o sobě nemyslím, že jsem geniální, bez chyb, ale nějak mě začalo víc zajímat, proč to vlastně lidé, kteří na "chyby" ostatních upozorňují, dělají? 

Někdy mám pocit, že v diskuzích jsou "loviči", kteří tam chodí jen z tohoto důvodu.

Jak pohanit jiného a najít nedostatek za každou cenu.

V mém případě to byla jen strohá poznámka, ale v některých diskuzích se jede pěkně do hloubky a na dřeň. Odsudky, urážky a napadání, jistě znáte všichni.
Před pár dny, jsem četla rozhovor s jednou mladou hudebnicí, která studovala v zahraničí a popisovala velký rozdíl mezi českým a americkým přístupem.

V Americe ji podporovali a motivovali úplně cizí lidé, které zaujala její tvorba. Setkala se s minimální kritikou a naopak byla motivována k lepším výkonům. Dařilo se jí a cítila se spokojeně.

Po návratu to bylo jiné.

Když si otevřete stránky pro začínající spisovatele a hudebníky, je to velmi patrné.Kdykoliv se přijde někdo "pochlubit" tak moc podpůrných názorů nedostane. Buď kritika, anebo vůbec nic.

To jsme tak zakomplexovaní a ustrašení, že někdo bude "lepší" než my?

Jsou to rysy českého člověka? Závist, kritika posuzování a hlavně shazování?

Už nepatřím k lidem, kteří se za svůj názor bijí do krve.

Víte, mám ráda konstruktivní kritiku ve všech oblastech svého života. 

Pomáhá mi to lépe poznávat sebe samu a vybrušovat, co je potřeba, ale vůbec nechápu, proč někteří lidé schválně rýpou a zesměšňují?

K čemu to vede? 

Když někoho požádám o názor a on mi řekne věcně, bez urážení a ponižování svůj pohled na věc, ráda se nad tím zamyslím.

Když mě někdo upozorní slušným způsobem na chybu, tak poděkuji.

Absolutně ale nechápu to, když má někdo radost z toho, když se vám něco nepovedlo a ještě na to upozorňuje.

Co to v nás vyvolává?

Proč bojujeme o každou hrubku, slovo, nebo pozici?

Copak se stále až do skonání světa budeme vymlouvat na to, že za komoušů jsme museli mlčet, tak teď otevřeně a demokraticky špiníme jiné nahlas?

Aby nebyla vidět naše vlastní neschopnost, špína a ztracenost v životě?

Mám naštěstí ve svém životě pár opravdu motivujících a přejících lidí.Ten rozdíl je opravdu nesrovnatelný.
Každopádně můj dnešní ranní zážitek i moje úvaha mi na radosti ze života nic neubraly, takže vzkazuji všem "dokonalým".

"A víte co? I spisovatel dělá hrubky!"

Je to totiž  "jen " člověk.

B.