Dům na vodě

Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......

Ten den hodně pršelo a byla mlha. Podzim strčil do léta, aby už odešlo spát a vesele si tančil mokrými dny. Věděla jsem, že na mě bude čekat venku. Rád kouřil a při tom pozoroval déšť. Určitě zatopil i v chatě. Věděl, že jsem zimomřivá. Vždycky mívá v batohu přibalené jedny ponožky navíc pro mě. Plete je jeho babička. Už skoro nevidí, ale prý ji to moc uklidňuje a cítí se užitečná. Mám ráda ty ponožky, mám moc ráda ten pocit, když o mě pečuje. 

Mám ještě ráda jeho? Tahle otázka mě provází posledních pár týdnů, všude kde se hnu, dýchá mi na záda v autě, ve sprše po mě stéká a v noci se min o ní zdá. Mám ho ráda? Miluji? Je to vůbec láska, ta naše letmá setkávání na konci světa, v domě na vodě, kde se schováváme, jako zloději pocitů?

Stojím na kopci v autě, dívám se na něj dolů do údolí a on mě nevidí. Je pohlcený svým kouřem a pohledem na vodu, ve kterém zřejmě utápí své špatné svědomí. Možná přemýšlí, tak jako já, o našem přiděleném čase, který můžeme prožívat spolu. Můžeme? Chceme? Umíme? Je to vlastně pokaždé stejné. Pár nocí a dní euforie, mizí záhy s návratem do reality, ve které jsme každý za sebe. Pravidla hry jsou jasně daná. Máme svůj vyměřený čas na lásku. Sedím v autě a pozoruji, jak se  koukl na hodinky a začal přešlapovat netrpělivě na místě.

Co kdybych dnes nepřijela?

Ta myšlenka mě zasáhla, jako padající hvězda k zemi. Už několikrát jsem na to pomyslela, však nikdy s takovou touhou a razancí. A pak se to stalo. Prudce jsem otočila volantem do protisměru a přejela plnou čáru. Sešlápla plyn a odjížděla co nejdál od něj. Ať na něho už nevidím. Ať zapomenu na všechny noci a víkendová rána v domě na vodě, kdy mě budíval chlad a jeho chrápání. Jak dlouho jsem si přála bydlet s ním, sdílet skutečný život, ne jen milenecké tápání na tobogánu nahoru dolů, podle nálady! Copak se to dá vydržet donekonečna? Roztřepaný žaludek a věčné rozhovory končící až jednou? Vždycky mě dokázal ukecat. Po každém takovém rozhovoru, jsem se jen bezstarostně uvelebila v jeho náručí a potom celých 14 dní zase trpěla a čekala, až na mě přijde řada a dům na vodě ožije našimi společnými hlasy. 

Ujížděla jsem bezmyšlenkovitě od místa, kde na mě čekal. Paradoxně jsem se na chvíli cítila velmi dobře. Otevřela jsem si okýnko, pustila hudbu, mající za úkol umlčet moje dorážející myšlenky. Co když se o mě bojí? Co když už ho nikdy neuvidím? Co když si najde někoho jiného? Miluje mě ještě? Miloval mě vůbec? Tak proč mu sakra stačí tak málo? Proč nechce víc? Proč se tak bojí? A proč se tak bojím já? Kam spěchám? Proč pořád utíkám? Bude mi chybět? Chybí mi už teď........

Slzy mi proudem začaly stékat z očí, srdce bušilo, jak o závod a žaludek se rozhodl zatančit si čardáš v mém těle zrovna ve chvíli, kdy nebyla možnost zastavit. Začal mi zvonit telefon. Na displeji jeho fotka, kde mě líbá na tvář. Sakra ty debilní moderní technologie. Jakoby nestačilo jeho číslo a hudba našeho oblíbeného filmu, jako vyzvánění, ještě tahle fotka. Překonala jsem se. Zvládla jsem to nezvednout. Posílena svým odhodláním, zastavila jsem u krajnice, abych si utřela nos a rozmazanou řasenku. Telefon začal opět vyhrávat melodii plnou smutku. Jako vytí vlků samotářů, pomyslela jsem si s neznatelným úsměvem. Masochisticky jsem si to tentokrát poslechla až do konce. Vyrazila jsem dál. Slunce pomalu zapadalo, měla jsem hlad. Odbočila jsem k nejbližší pumpě. Dám si kafe a něco k snědku. Když jsem šla na záchod, srazila jsem se v miniaturním prostoru s mladou slečnou. Plakala. Neplakala. Přímo řvala. Hlasem. Snažila se uklidnit, šplíchala si vodu na obličej a do toho se omlouvala. "Promiňte, omlouvám se, já, já, já to asi nepřežiju...promiňte..." Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo objetí. Stály jsme v něm dlouho. Moc plakala, voda tekla proudem, moje bílá halenka  se nořila do černé batiky a já neměla odvahu ji pustit. Nikdo nevešel. Jen umělé světlo zářivky bylo svědkem jejího pohledu do mých očí. Když se trochu uklidnila, řekla mi, že se její přítel vyboural na motorce a ona neví, jestli to přežije, ani ve které nemocnici vlastně leží. V tu chvíli jsem to všechno pochopila. 

Vzala jsem telefon a obvolala všechny nemocnice v kraji. Našly jsme ho. Žil. Odjela za ním. A já se zastyděla. Kvůli své neúctě k lásce, kterou jsem mohla žít. Kvůli neúctě k životu, který tak rychle utíká a mnohdy jej necháváme prolítnout a sami si ho záměrně ještě kazíme svojí tvrdohlavostí a představami, které chceme stůj co stůj naplnit, bez ohledu na další zúčastněné.

Seděla jsem v autě, dívala se z okýnka, venku začalo pršet. Mimoděk jsem vzala do ruky svůj telefon, abych se podívala kolik je hodin. Bylo tam asi dvacet zameškaných hovorů od něj a desítky zpráv plných obav. Miluje mě, prolétlo mi úlevně hlavou. Pomalu jsem vyťukala pár písmen. UŽ JEDU LÁSKO. BUDU TI VYPRÁVĚT................