Jednomyslnost není přežitek

Volání po dalším omezování případů, kdy se v unijních rozhodovacích procesech vyžaduje dosažení jednomyslnosti členských států, ve prospěch hlasování kvalifikovanou většinou, je stálicí v programu evropských federalistů. Toto téma je z jejich strany vznášeno v podstatě neustále, při nejrůznějších příležitostech.

V poslední době zažíváme vlnu výraznějšího tlaku na takové změny. Nejde jen o pražský projev německého kancléře Olafa Scholze z minulého týdne. Připomeňme také květnové závěry Konference o budoucnosti Evropy, na ně navazující návrhy Evropského parlamentu na revizi zakládacích smluv nebo několik dřívějších podnětů Komise k využití tzv. pasarel neboli překlenovacích ustanovení ve vybraných oblastech (k zahraniční politice, k daním obecně, daním v oblasti životního prostředí a energetiky, k sociální politice).

Rozhodování kvalifikovanou většinou expandovalo s každou z předchozích významných změn smluv – s Jednotným evropským aktem, s Maastrichtem, Amsterodamem, Nice, Lisabonem. Na základě Lisabonské smlouvy se stalo pravidlem, kdežto jednomyslnost je výjimkou. Ostrůvky jednomyslnosti zůstaly jen v nejcitlivějších oblastech, jako jsou třeba daně, antidiskriminační legislativa, zahraniční politika, obrana, sociální zabezpečení, rodinné právo s mezinárodním prvkem, vstup nových členů do Unie, přijímání víceletého finančního rámce nebo systém vlastních zdrojů Unie.

Jako výhoda většinového hlasování se uvádí snadnější a rychlejší přijímání rozhodnutí. Odvrácenou stránkou je, že nad dotčenými oblastmi ztrácejí jednotlivé členské státy kontrolu. Členský stát se zde vzdává svých svrchovaných práv a ze suveréna se stává menšinovým akcionářem. Může být přehlasován – a je pak vázán rozhodnutími, která byla přijata proti jeho vůli a která mohou být v rozporu s jeho životními zájmy.

Hledání rovnováhy mezi akceschopnou Unii, která by nebyla permanentně zablokovaná, s požadavkem na zachování svébytnosti členských států je jistě věcí netriviální. Na počátku by měla stát úvaha, pro které otázky je ztráta národního veta vůbec únosná, s ohledem na politickou citlivost dané problematiky, a jsou-li zde zřetelné výhody, kterými je tato ztráta vyvážena. 

Domnívám se, že na základě tohoto testu lze použití většinového hlasování odůvodnit v rámci správy vnitřního trhu (pokud tento pojem budeme vykládat střízlivěji, než se nyní často děje) a pro otázky velmi úzce související, jako je společná obchodní politika ve vztahu ke třetím zemím nebo mezinárodní právo soukromé.

Naopak je nepřiměřené a velmi nebezpečné opustit národní veto v oblastech spojených se zásadními tématy vnitrostátní politiky a se státní svrchovaností. Bohužel právě k tomu v Unii už do značné míry došlo. Většinové hlasování bylo zavedeno v širokém spektru oblastí, včetně azylové a přistěhovalecké politiky, trestního práva, ochrany životního prostředí či některých aspektů sociální politiky.

Snadné přijímání rozhodnutí ve spojení s rozsáhlými a nejasně ohraničenými pravomocemi Unie, expanzivním zápalem institucí a nedostatečnými kontrolními mechanismy vytváří velmi nebezpečnou kombinaci a lze jej označit za jeden z klíčových faktorů dnešní centralizační havárie evropské integrace (jí se blíže věnuji mimo jiné v článcích EU jako společenství vyvlastněných vlastníků a Evropská integrace v zrcadle našich pohádek).

Evropská unie se aktuálně v žádném případě nenachází v situaci, kdy by jí další rozšiřování hlasování kvalifikovanou většinou mohlo prospět. Již dnes trpíme zřetelnou přemírou tohoto přístupu, nikoli nedostatkem. Pokud bychom podlehli tomuto tlaku federalistů, jen dále prohloubíme problémy.

Tak třeba konec jednomyslnosti ve společné zahraniční a bezpečnostní politice EU by znamenal také konec samostatné politiky členských států vůči třetím zemím; o zahraničněpolitických otázkách by propříště rozhodoval hlavní proud členských států v čele s Německem a Francií. Fatální důsledky by pak mělo odstranění národního veta v oblasti daní, které by vedlo k daňové harmonizaci, odstranění zdravé konkurence mezi členskými státy a ve výsledku k zúžení prostoru pro rozhodování o klíčových socio-ekonomických otázkách na národní úrovni. Nebo si snad přejeme umést cestu různým sociálně-inženýrským fiskálním opatřením, např. na poli ochrany životního prostředí, respektive boje proti změnám klimatu? Konečně nechtějme si představovat, jak by Unie využívala snazší rozhodovací postup v oblasti sociální politiky, respektive antidiskriminační legislativy.

Na Twitteru jsem poznamenal, že nápad vzdát se zbytků jednomyslnosti v rozhodovacích procesech EU je stejně rozumný jako chtít vymontovat z auta brzdy a těšit se, že teprve pak to bude jízda. Dodávám, že už dnes to pomyslné auto brzdí velmi bídně. Pracovat bychom měli spíše na jeho opravě, než na jeho totálním zhuntování. A měli bychom si pospíšit, protože jedeme z kopce a nabíráme rychlost.