Hvězdy nad Ortahisarem

Další pokračování románu Až dozrají kdoule, který se odehrává v daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 6 obraz 1. O mládí Arhana Demirela.

Arhan Demirel patřil k tomu typu lidí, kteří by to dotáhli daleko v nejrůznějších oborech. Se svou ctižádostí, inteligencí, pracovitostí a skvělými komunikačními dovednostmi by se dobře uplatnil ve velkém byznysu, v advokacii, v médiích, v politice a leckde jinde. K tomu, že nakonec dostal příležitost vyniknout zrovna v souvislosti s osidlovacím programem v jedné středoevropské zemi, o níž měl předtím jen matné povědomí, vedla šťastná souhra různých životních rozhodnutí, okolností i náhod.

Pocházel z historického městečka Ortahisar v Kappadokii, celoročně vyhledávaného turisty. Byl nejmladší ze tří dětí a zároveň jediný syn přísných, konzervativních rodičů. Ti oba pracovali jako řadoví úředníci provinční správy. Přilepšení ke skromným platům přinášel penzion, který rodina provozovala v přístavbě domu.

Demirelův světonázor utvářela od nejútlejšího dětství pevná výchova v duchu tureckého nacionalismu a islámu. Rodiče, někdejší věrní erdoğanovci, byli ve třicátých a čtyřicátých letech horlivými podporovateli prezidenta Abdülhamida Osmanoğlu a jeho stále se utužující a stále více tradicionalistické vlády. Také škola a mešita samozřejmě hrály na stejnou notu.

Ambicióznost a píli Arhanovi vštípil hlavně otec, který měl nejen tvrdou ruku, ale také uměl povzbudit a motivovat. Až chorobně toužil po tom, aby se syn vymanil z maloměstských poměrů a aby posunul rod Demirelů na vyšší společenskou úroveň.

Na základní škole měl Arhan vynikající prospěch. Vedle toho se angažoval v režimních politických akcích a celkově projevoval obdivuhodnou snaživost. Učitelé ho dávali za vzor a předpovídali mu oslnivou kariéru. Zato mezi spolužáky byl velmi neoblíbený. Nešlo přitom jen o klasickou dětskou averzi vůči šprtům. Dospívající Arhan byl dosti namyšlený, strohý, zahleděný do sebe a neustále si udržoval odstup. Vést s někým hovor byl schopen leda o učivu nebo o velkých státnických tématech. Odmítavé reakce druhých jeho nešťastnou náturu jen utvrzovaly.

Volný čas trávil nejraději na toulkách po městě, jehož uzounké uličky představovaly zvláštní tajuplný svět. Tady uprostřed romanticky zašlých, starodávných domů, písní pouličních hudebníků a příjemných vůní, zůstávala bytostně přítomna dávná osmanská éra. Arhan znal i ta nejzapadlejší zákoutí, všechny průchody, schodiště a zkratky. Největším dobrodružstvím ovšem byly výpravy na skálu, vyčnívající nad městem, a na hrad Sivrikoya, který byl do ní vestavěn. Houževnatý chlapec navzdory zákazům nesčetněkrát vystoupal až do horních pater, často i na samotný vrchol ke stožáru s vlajkou. Kdo se tam odvážil, byl odměněn výhledem do širokého okolí a v noci neopakovatelným pocitem, že stojí přímo pod hvězdami, po kterých se snad stačí jen natáhnout.

Poslední dva ročníky základní školy vedl Demirelovu třídu jistý Koray Pehlivan, mladý, energický turečtinář a dějepisář. Dobře se vyznal v lidech a tak v Arhanovi rychle odhalil jednoho z arogantních mladých rozumbradů, které upřímně nesnášel. Jednal s ním na rozdíl od svých kolegů odměřeněji a jejich vztah byl dlouho chladně korektní, dokud jednoho dne nedošlo k události, která se ukázala být jednou z prvních Arhanových životních křižovatek.

Učitel o hodině turečtiny nečekaně zadal žákům slohovou práci na téma „Můj rodný kraj“. To si jen chtěl vyzkoušet schopnosti svých svěřenců, aniž by si od toho napoprvé sliboval něco závratného. Večer se doma probíral stohem nudných výtvorů, navzájem těžko odlišitelných, a málem začínal podřimovat. Jakmile však vzal do ruky Arhanův text, po pár řádcích se v úžasu narovnal za stolem a srdce se mu rozbušilo. Přečetl práci jedním dechem. Tak vytříbený styl, a především tak dospělé úvahy, ve kterých se zračilo ryzí vlastenectví, lokální patriotismus a pochopení pro politickou realitu dneška! Vracel se k úhledně psaným řádkům zas a znovu a potom zůstal dlouho zamyšleně sedět.

„A tam na vrcholku vedle vlající vlajky zůstaň stát a s pokorou se zahleď do dáli. Ze všech stran tě obejme ona – staletá, vznešená, nepokořená, přenádherná země. Vidíš města, vesnice, kopce, rozlehlé pláně a pastviny zalité sluncem a na obzoru bílý hřeben Erciyes Dağı, který se zvedá do závratné výše – jako se i vlast znovu zvedá, ožívá a vrací se na místo, které jí patří,“ recitoval Pehlivan uznale, když si následujícího dne po vyučování pozval autora do kabinetu.

„Je v tobě víc, než by se mohlo zdát, Arhane,“ řekl potom. Jeho tón byl vážný, ale v očích měl nebývalou vlídnost. „Ano, Turecko se zvedá a čeká ho cesta na výsluní. Staré pořádky na mezinárodní scéně, které nás tísnily a držely na okraji, se hroutí. Na jejich troskách vznikne nový svět – svět, jehož podobu budou utvářet silné, sebevědomé, životaschopné národy. A my musíme být jedním z nich!“ Odmlčel se. „Všechno bude mít v rukou tvoje generace. Na každém z vás – na mladých mužích i ženách – bude záležet. A na škole je, aby vás na úkoly nové doby dobře připravila.“

Pehlivan vybídl Arhana, aby se posadil, sám zaujal místo za svým stolem a zvolna pokračoval: „Potřebujeme lidi tvého ražení – vzdělané, politicky uvědomělé, odhodlané pracovat pro vlast. Jednou můžeš dokázat velké věci. Chce to jenom naplno rozvinout svůj potenciál.“ Nato velmi opatrně – způsobem, že se žák v tu chvíli necítil ani tak napomínán, jako spíše povzbuzován k dalšímu zdokonalení – postupně stočil řeč k tomu, že úspěch velkých osobností spočívá do značné míry v umění správně jednat s lidmi. Znamená to osvojit si některé návyky – například zajímat se o druhé, být k nim pozorný, mluvit o jejich oblíbených tématech, umět jim naslouchat, být přívětivý, dát jim najevo úctu. Tak si člověk rychle získá přátele, popularitu, nepřipravuje se o druhé a nepřipravuje druhé o sebe a kromě toho je to svého druhu projev vlastenectví. „Turecko konečně nejsou jen města, památky, příroda, ale hlavně jeho lidé. Láska k Turecku znamená více než cokoli jiného mít rád Turky.“

Arhan odcházel ze schůzky se štosem zapůjčených knížek. S učitelem se dohodli, že až je bude mít přečtené, znovu se sejdou a promluví si o tom, co dále. Když se tak po několika týdnech stalo, na žákovi už byly patrné první pozitivní změny.

Až mnohem později dokázal Demirel plně docenit, jak klíčovou roli v jeho životě Koray Pehlivan sehrál. Pochopil, že veškerá píle a nasávání znalostí představovaly jen jednu polovinu úspěchu. Tou druhou byly dovednosti, které si pod dohledem třídního učitele v závěru svého působení na ortahisarské škole krok za krokem, často s nutností velkého překonávání sama sebe, vštípil.

V každém případě na lyceu v provinční metropoli Nevşehir už Arhan velmi dobře zapadl do kolektivu, a dokonce se stal předsedou třídy. Byl nejen premiantem, ale také měl pověst toho, kdo vše zařídí, rád poradí méně zdatným spolužákům, nechová se povýšeně a nezapomene nikomu popřát k narozeninám.

Jakkoli silná byla Demirelova vůle prosadit se, ještě při zahájení maturitního ročníku neměl jasnou představu, kam svoje úsilí nasměrovat. Táhlo ho to k ekonomii, právu, diplomacii, uvažoval i o armádě nebo policii. Nestačil se však ani začít zneklidňovat nad svou nerozhodností, když ho spolu s několika nejlepšími studenty oslovil ředitel lycea a upozornil na možnost usilovat s doporučením školy a provinční školské správy o stipendium na Çankaya Üniversitesi v Ankaře. Demirel neváhal, třebaže nabídka se týkala jen vybraných studijních oborů, z nichž žádný sám o sobě by nebyl jeho favoritem. Prestižní soukromá univerzita s výukou převážně v angličtině totiž skýtala perspektivu jedinečného odrazového můstku pro kariéru v různých odvětvích. Bez většího přemýšlení se rozhodl pro mezinárodní obchod. Úspěšně pak prošel papírováním kolem získání stipendia i náročnými přijímacími zkouškami.

Ankara konce čtyřicátých a začátku padesátých let byla živým, rušným, stále mohutnějším velkoměstem, které plně odráželo vývoj, jímž procházela celá země. Vše tady zosobňovalo růst – růst počtu obyvatel, zástavby, hospodářství, národního sebevědomí. Mladý Arhan byl stržen atmosférou vzmachu, vlastenectví, jednoty a optimismu, která ho obklopovala. Podporovat a posilovat tyto pocity pomáhaly kulturní, mediální i akademická sféra, již dávno podmaněné režimem. Disharmonické hlasy neměly ve veřejném prostoru svoje místo. Veškeré naděje se směly upírat jen k prezidentovi Osmanoğlu a jeho synovi.

Studium na Çankayské univerzitě dalo Demirelovi podle očekávání velmi solidní základ pro budoucí profesní život. Získal zde rozsáhlý přehled v ekonomii, managementu a mezinárodních vztazích, vynikající znalost angličtiny a němčiny a obstojnou francouzštinu. Na škole i při různých souvisejících akademických, politických a kulturních akcích si vybudoval síť perspektivních kontaktů, a to nejen mezi spolužáky a pedagogy, ale i některými veřejnými činiteli. Konečně, určující pak pro něj byl roční výměnný pobyt v Bonnu, kde ho více než objevování cizí země, fascinovala místní rozsáhlá komunita krajanů. Začal se odborně zajímat o téma turecké diaspory v Evropě. I svou diplomovou práci pak věnoval tomuto tématu, respektive konkrétně vlivu krajanské komunity v Německu na objem a strukturu turecko-německého obchodu.

Ačkoli vyhýbání se základní vojenské službě už se tou dobou v Turecku naprosto nenosilo, mnozí držitelé červeného diplomu z významné univerzity by jistě využili možnosti zkrácené půlroční služby s převážně kancelářskou prací, která se nabízela pro špičkové vysokoškolské absolventy. Demirel o podobné zacházení pro slečinky zájem neměl. Chtěl projít plnohodnotnou vojnou se vším všudy, která by z něj udělala skutečného muže a vojáka. Také si přál dosáhnout důstojnické hodnosti, která byla záležitostí prestiže i klíčem k cestě nahoru ve veřejné sféře. Po roce povinné služby tak naopak zůstal v uniformě o šest měsíců déle v rámci dobrovolné nástavby pro kadety, z níž vyšel jako asteğmen – praporčík.

Klíčovým pilířem úspěchu osmanoğluovského režimu byla efektivně fungující státní mašinerie. Její kondice do značné míry vyplývala z práce s lidskými zdroji. Stát byl prvotřídním zaměstnavatelem, který dovedl objevovat talenty, získávat je, motivovat a vytěžit jejich potenciál. Demirel se o tom poprvé mohl přesvědčit právě během své kadetské nástavby. Jednou si ho velitel nechal zavolat do kanceláře. Tam ho představil dvěma mužům ve slušivých černých oblecích, s koženými výrazy na tváři, kteří si s ním prý chtěli promluvit.

„Pořád rád šplháte na skály, harbiyeli[1]?“ začal jeden z nich přátelsky hovor, když zasedli za zavřenými dveřmi. „Ale že tam nahoře nad Ortahisarem to musí být něco, taková výška… Moc pěkně jste to tehdy napsal. Inu, už jako jinoch jste byl bystrý a všímal jste si světa kolem sebe. A co teprve dnes?“ Demirel se nato dozvěděl, že jeho studijní úspěchy a dovednosti, kombinované se správnými občanskými postoji nezůstaly bez povšimnutí.

Nabídka zaměstnání u Millî İstihbarat Teşkilatı byla další osudovou křižovatkou, na které Demirel nezaváhal. Ačkoli o něčem podobném předtím vlastně nikdy ani v nejmenším neuvažoval, okamžitě pochopil, že jde o práci jemu šitou na míru. Zde mohl využít svoje rozmanité schopnosti a zájmy, naplnit osobní ambice, vydělat velmi slušné peníze, uvít si věnec zásluh o stát. Pro mladíka z venkova v tom byl navíc i nádech jistého dobrodružství.

Hned po vojně tedy nastoupil na centrále MİT v Ankaře. Čekalo ho několik let s méně záživnou náplní, kterou museli projít všichni nováčci. Větší část jeho úkolů spočívala v analytické práci. Celé dny trávil u počítače a vyhodnocoval a utřiďoval informace související s tureckou komunitou v německy mluvících zemích, což bylo téma, které mu bylo přiděleno s ohledem na jeho odbornost. Přitom průběžně procházel dlouhým a náročným vstupním vzděláváním a výcvikem.

Na začátku šedesátých let konečně přišlo nasazení do akce v zahraničí. Demirel byl jako znalec místních poměrů a jazyka vyslán do německého Düsseldorfu, kam měl doprovázet dva starší, zkušené agenty. Trojice byla kryta jako zaměstnanci místní kanceláře turecké společnosti, která dovážela německé zboží. Cílem operace bylo proniknout mezi místní odboráře z řad Turků a podnítit je k většímu angažmá ve prospěch zájmů komunity. Doposud totiž fungovali v rámci německých odborů, které se zdály být zlenivělé, zaměřené jen na otázky mezd a zaměstnaneckých výhod a ignorující národnostní a náboženské potřeby Turků. V každém případě, ústředí v Ankaře mělo za to, že akceschopné turecké odbory, které budou mít vazbu na orgány v metropoli, jsou užitečným prvkem v procesu emancipace a národního probuzení krajanů v této průmyslové oblasti.

Demirel si vedl kromobyčejně dobře. Naplno se tu projevila jeho schopnost získávat si důvěru lidí, vnukávat jim myšlenky, dostávat z nich informace, vytipovávat talenty, efektivně využívat motivační faktory. Jako by byl ve svém živlu. Se svou přičinlivostí brzy fakticky převzal velení týmu. I nadřízení v centrále obdivně kroutili hlavou, když pročítali hlášení o tom, jak se idea tureckých odborů v srdci průmyslového Porýní rychle stává skutečností.

Nově vzniklá organizace o sobě dala vědět na jaře 2062 odvážnými požadavky vůči místním podnikům, týkajícími se nejen zvýšení mezd, ale také postavení turečtiny, halal stravování, přestávek na modlitby a sladění pracovní doby s islámskými svátky. Žádané změny byly nakonec prosazeny po několikadenní stávce, doprovázené divokými protesty v ulicích.

Po úspěšně završené misi byl Demirel povolán zpět do ankarského ústředí, kde byl přijat samotným ředitelem. Ten mu sdělil, že lidé jeho specializace a zvláště jeho schopností budou nyní nepostradatelní na ministerstvu pro záležitosti krajanů v zahraničí. Tamní nově vzniklá sekce totiž dostala na starost nanejvýš významnou a citlivou agendu, která si vyžaduje i zapojení MİT – v jejíchž službách měl Demirel nadále zůstat. To už byl dva roky u moci nový prezident Harun Ali Osman Osmanoğlu, který se později stal Vůdcem. Jeho režim zahájil politiku organizovaného osidlování různých vymírajících evropských zemí, které naléhavě potřebovaly pracovní sílu a byly ochotny nabídnout pro turecké osadníky velmi výhodné podmínky.

Demirel nastoupil na nové působiště nedlouho po svém návratu. Téměř pět let pak pracoval jako vyšší úředník na správě osidlovacích programů. Byla to šťastná etapa. Projekt masivního šíření tureckého etnika a kultury za hranice staré vlasti ho už tehdy naprosto uchvátil a stal se pro ním jeho nejniternějším posláním. Na ministerstvu také poznal svojí budoucí ženu Azru, vedoucí místní knihovny, kde byl častým hostem. Brzy následovala svatba a narození prvního syna.

Koncem roku 2066 se začala rýsovat možnost výjezdu do některé z dotčených zemí, kde se Demirel měl zapojit do administrace osidlování přímo na místě z velvyslanectví. Původně měl velký zájem o Rakousko. Vedení ovšem rozhodlo, že bude přidělen do Česka, kde bude třeba začít budovat komunitu na zelené louce. Když o tom uvažoval, nebylo to vůbec nezajímavé. Ano, podmínky právě finalizované mezinárodní smlouvy, které dobře znal, skýtaly pro osidlování v této zemi mimořádné, ba dosud nevídané perspektivy.

Předchozí díl První díl

[1] Tur. kadet