Azřiny slzy

Pokračování románu Až dozrají kdoule, který se odehrává v daleké budoucnosti. Tentokrát kapitola 6 obraz 2. Jak si Azra Demirelová zvykala v Praze.

léto 2067

„Vezmi nás odsud pryč, pryč!“ křičela Azra v zajíkavém pláči. „Já už nemůžu dál, nemůžu. Já chci domů, Arhane, strašně moc. Ach, Arhane, prosím!“

Demirel držel svou ženu pevně v náručí a snažil se ji uklidnit. Ty první týdny a měsíce v Praze pro ni byly neskutečně těžké a všechna ta tíha se přenášela i na něj. Stále trpěl výčitkami, do jakého prostředí ji přivedl, a ptal se sám sebe, zda má právo takovou oběť po ni žádat.

Azra sice absolvovala zevrubné školení, které mělo rodinné příslušníky diplomatů před vysláním na mise do vybraných zemí připravit na tamní politické a společenské poměry. Dostalo se jí varování, že zákonodárství, morální standardy a zvyklosti v Česku jsou v hrubém nesouladu s hodnotovým řádem obrozeného tureckého státu. Vysvětlili jí, že je záhodno vyhýbat se jinému než zcela nezbytnému kontaktu s tamními obyvateli i sledování jejich sdělovacích prostředků a kulturní scény. Totéž jí ostatně opakovaně zdůrazňoval také manžel. Jedna věc jsou ovšem teoretické poučky a druhá pocítit sevření toho zkaženého, nepřátelského světa v ryzí skutečnosti.

„Ty nechutné opice! Ty zrůdy! Nesnáším je. Ani nevíš, jak se mi hnusí,“ vzlykala mu do ucha.

Demirel hladil manželku jemně po vlasech. „To mně přece taky,“ vydechnul po chvilce. „Tihle jako ti v Německu a jinde. Jsou všichni stejní.“

Kolik podobných záchvatů v tu dobu zažívala. Jednou je způsobila vycházka po středu města, podruhé náhodné naladění kanálu Czech TV International, jindy to byl rozhovor s nechtěnou spolubydlící Teringlovou. V jejím psychickém rozpoložení stačila jediná kapka a pohár zoufalství přetekl. Vždyť celá její mysl byla zahlcená toxicitou. I ve snech jí vířily temné výjevy – nevycválaní výrostci, ohavné artefakty, sex shopy, night cluby, „kavárny“ s měkkými drogami, odlidštěné štěkny mudrující o rovnosti a pokroku, nahá zpěvačka s fialovým přelivem, zadky v zaříznutých kožených oblečcích vrtící se při oplzlých pouličních průvodech.

„Tys v tom žil léta. Ty to znáš. Zeynep Bayraktarová taky. Pořád mi říká, že si na to zvyknu, že to přejde… Ale dá se na tohle zvyknout? Je to tak vůbec správně?“ Azra zvedla hlavu a upřela na Demirela své krásné, uplakané oči. „Je to tady všechno postavené na hlavu, Arhane – přístup k rodině, k výchově dětí, k práci, představa o tom, co je to umění…“

Mluvila a mluvila, dávala průchod svému spravedlivému hněvu a mladý turecký diplomat a zpravodajec tiše naslouchal. Cítil radost nad tou čistou, vznešenou duší a byl na ni hrdý. Bylo v ní víc moudrosti než u všech místních učenců a veleduchů ověnčených tituly zleva zprava, kteří se producírovali ve veřejném prostoru. Jakým darem byla taková žena pro svého muže i pro svou vlast! Z tváře mu postupně mizel ustaraný výraz a ústa pod knírem se upevňovala v sebevědomém úsměvu. To sebevědomí nevztahoval jenom k sobě nebo k Azře, ale rovnou k celému národu.

„Dej tomu trochu času, aşkım,[1] všechno se už začíná měnit k lepšímu. Vždyť víš, že naši lidé už přicházejí. Zatím několik tisíc týdně, brzy zvládneme desetitisíce. Rozlétnou se do všech koutů téhle země a všude, kam přijdou, budou šířit naši víru, naše hodnoty, náš životní styl. Budou vytvářet oázy našeho domova. Těch bude pořád víc a víc, budou růst, budou se propojovat, až se jednoho dne probudíme a budeme tady svrchovanými pány.“

Azra si dlaněmi otřela slzy a chvíli mlčela. Potom řekla: „Jenom se moc bojím jednoho. Jak zajistíme, že našinci nenasáknou tou špínou? Je moc snadné podlehnout všem těm nablýskaným svodům, které hrají na to nejnižší, co v člověku je. Jak ochráníme děti? Co když přijmeme morálku téhle společnosti a rozpustíme se v ní?“

Demirel se povzbudivě usmál. „Musíme si věřit, Azro, a máme dobré důvody si věřit. Máme naši víru, lásku k vlasti, máme disciplínu, jsme soudržní, víme, kam jdeme a co chceme. To je nejlepší impregnace, která nás ochrání před tím hnusem okolo. Znám dobře naše lidi v diaspoře na Západě a taky mluvím s osadníky, kteří přijíždějí. Všude vidím vzorné mámy, jako jsi ty, všude vidím chlapy, kteří chtějí zajistit svoje rodiny a poprat se se životem. Tyhle matky a otcové a také učitelé, imámové, naše média i my na ambasádě – my všichni musíme den za dnem pracovat na tom, abychom děti správně formovali, aby se nám neodcizily, aby věděly, že jejich rodiče ani oni Turecko neopustili, ale nesou ho s sebou a rozšiřují ho. Musíme je v nejvyšší možné míře držet v našem prostředí a bránit jim v kontaktu se starým světem tady, dokud nebudou schopny ho sami zavrhnout nebo dokud ten svět nezmizí.“

Tu noc, ačkoli už Azra byla v lepší náladě a vše zakončili milováním, nemohl Demirel usnout. Vstal a potichu se vytratil z ložnice. Když se Azra po několika minutách probudila a zaznamenala jeho nepřítomnost, vydala se za ním. Našla ho dole v obývacím pokoji, jak zápasí s ovladačem televize. Tiše se přiblížila za jeho zády a přes rameno uviděla, že maže ze seznamu jeden televizní kanál za druhým.

„Co to tady ještě provádíš?“ zeptala se něžně, zatímco na obrazovce se výčet programů pomalu zužoval na ty osvědčené turecké.

Zkušený zpravodajec, který si příchodu manželky hned všiml, bez překvapení odpověděl: „Něco, co jsem měl udělat už dávno. Musíme ta doporučení z ústředí začít brát vážně.“ Usmál se. „A o víkendu si uděláme s dětmi malý výlet. Podíváme se na dvě moc pěkné vesnice, které jsme tento týden přebírali. Potřebuješ se taky dostat mezi lidi.“

Předchozí díl Začátek

[1] Tur. Má lásko, drahoušku!