Diskuse o reformě EU se smrskla na „Agendu lídrů“

Donald Tusk se důstojně ujal role vystavitele pohřbu diskuse o reformě EU. Pojede se dál v zaběhnutých kolejích vesele vstříc „více Evropy“ a světlým zítřkům. Unie se prostě nezmění, a pokud ano, leda k horšímu.

O tom, že žádná pozitivní reforma EU se konat nebude, jsem psal už v souvislosti s Junckerovým poselstvím o stavu Unie z 13. září. Tento dojem potvrdil projev francouzského prezidenta Macrona na Sorbonně 26. září i neformální večeře vedoucích představitelů členských států v Tallinu 28. září. Úmrtní list všem nadějím právě vystavil předseda Evropské rady Donald Tusk se svou „Agendou lídrů“.

Od reforem k „Agendě lídrů“

Jak už jsem připomínal v uvedeném článku o Junckerově poselství, v období po britském referendu se vyrojilo množství komentářů, které zdůrazňovaly nutnost hlubokých reforem Unie, návrat pravomocí členským státům, rozvolnění svěrací kazajky, konec velkopanské povýšenosti představitelů unijních institucí. Prognózován byl přechod k vícerychlostní integraci, větší orientace na vnitřní trh, opuštění ambic vytvářet evropský stát.

Jako náznak změny a sebereflexe na straně Bruselu přijali někteří vydání Bílé knihy o budoucnosti Evropy, v níž Komise na začátku března nastínila pět scénářů dalšího vývoje včetně možného omezení činnosti Unie návratem k vnitřnímu trhu. Byl to ovšem jen klam.

Tón diskusi udávali od začátku tohoto roku jednoznačně zastánci „stále užší unie“. Nejprve to byl Evropský parlament se svými radikálně federalistickými vizemi v trojici rezolucí z 16. února. Potom Komise se svou sérií diskusních dokumentů navazujících na Bílou knihu (k tématu sociální politiky, hospodářské a měnové unie, obrany, globalizace a financí EU) a návrhem evropského pilíře sociálních práv. Korunu všemu nasadily projevy Junckera a Macrona v září.

Žádný alternativní projekt zastánců rozvolnění Unie předložen nebyl. Diskuse mezi členskými státy se od počátku nevymanila z bahna prázdných frází, banalit a přežvykování dávno rozběhnutých iniciativ a trendů  – srov. předně závěry neformálního summitu v Bratislavě v září 2016 a Římské prohlášení z března 2017.

28. září 2017 se konala na okraj digitálního summitu v Tallinu u večeře neformální diskuse vedoucích představitelů členských států. Předseda Evropské rady Donald Tusk zde byl pověřen tím, aby úvahy, které zaznívají, a podněty ze zářijových projevů Junckera a Macrona rozvedl do formy konkrétního pracovního programu. Tusk v následujících týdnech jednal postupně s představiteli všech států a připravoval cosi, čemu sám říkal nepříliš výmluvně „Agenda lídrů“. Výsledné návrhy předložil 17. října.

Tuskovy návrhy

Nic smysluplného jsem od Tuska nečekal. Předpokládal jsem, že nanejvýš určitým způsobem přetlumočí často opakované náměty, které rezonují v centralistickém táboře, a navrhne nějaký časový rámec.

V tom, že nic rozumného nepředloží, moje očekávání nezklamal. Překvapilo mě ovšem, že vlastně nepředložil vůbec nic. Vše, co dodal je časová osa s přehledem základních témat, které mají být předloženy k diskusi do června 2019, s úvodním textem na půl stránky. K tomu připojil jen zvací dopis a hodnocení plnění tzv. bratislavského plánu.

Diskuse by se měly týkat zejména těchto témat: migrační politika, digitální Evropa, obrana, sociální politika, hospodářská a měnová unie, obchodní politika, změna klimatu, energetika, výzkum a inovace, vnitřní bezpečnost, vnitřní trh, víceletý finanční rámec, institucionální otázky (volby do Evropského parlamentu, složení Evropského parlamentu), vzdělání a kultura, strategická agenda 2019-2024, obsazení vysokých unijních funkcí.

Časová osa se vlastně příliš neliší od Junckerovi Cestovní mapy předložené při poselství o stavu Unie. (Něco zde chybí, něco je zde navíc, liší se některé termíny.)

V úvodním slově Tusk zdůrazňuje, že „optimismus je na vzestupu a ambice se vrátila“, pročež bychom měli „dále zvýšit naše usílí a dodat novou energii naší práci“. Ve zvacím dopise pak uvádí, že je třeba zaměřit se na praktická řešení reálných problémů občanů EU a postupovat krok za krokem. Pozoruhodně pak mlží ohledně toho, do jaké míry by měla EU postupovat jednotně (Juncker), nebo naopak v rámci flexibilní spolupráce s avantgardou vpředu (Macron). Ideálem by mělo být, aby EU postupovala jako celek, ale ambicióznější státy by měly mít možnost jít rychleji dopředu. "[J]ednota se nesmí stát omluvou pro stagnaci, ale zároveň ambice [progresivnějších států] nesmí vést k rozdělením."

Místo reforem běžný provoz po vyjetých kolejích

Tuskova „Agenda lídrů“ potvrzuje trend vyšumění reformních nálad období po britském referendu. Celá diskuse o budoucnosti EU se v podstatě rozpouští v běžném pracovním plánu, který předpokládá poklidné pokračování již dávno nastoupených projektů a trendů v širokém spektru oblastí.  O rozvolnění a provzdušnění Unie, návratu některých pravomocí členským státům či o ústupu z neomarxistické linie si můžeme nechat jenom zdát. Všechny představitelné návrhy povedou naopak starým známým směrem. Evropské instituce budou v poklidu pokračovat po cestě soustavného plynulého postupu centralizace („více Evropy“) a prosazování levicově pokrokářské agendy. Pojede se dál v zaběhnutých kolejích, tu rychleji, tu těžkopádněji. Unie se prostě nezmění, a pokud ano, leda k horšímu.