Listy zadumané

Statek v té malebné vesničce uprostřed Čech pomalu osiřel.  Zemřel ten, kdo tomu dával duši, utekla žena s dětmi, kočky se rozutekly, stará fenka umřela steskem. Truhlíky s afrikány vyschly. Houpačka zrezivěla. Nikdo neseká trávu na zahradě a na zborceném sušáku na prádlo visí zapomenutá ponožka. Propláchlá mnoha dešti.

Na statku zůstal muž s medvědí postavou a duší dítěte. A nevychovaný pes. Plný blech okusuje zbylý nábytek a kadí po koutech. I muž se už chystá ten statek opustit. Chce se poprvé v životě nastěhovat do paneláku. U poslední stědrovečerní večeře, která tam proběhla, žena zadoufala, že se za rok setkáme všichni. Otočila se s tím přáním i k umírajícími muži, ležícímu na posteli. Zmizela ta velká pohostinná postel, na které leželi lidé spolu se psy a kočkami. Jedli hromady jídla a byli spolu. Já jsem se tam pomalu rozpouštěla v čase, šťastná jak ty blechy v kožiše zvířat. Nakonec jsem odjela do civilizace, umýt se, vyprat prádlo, odblešit svého psa. Už jsem se tam nevrátila. Už se tam nikdy nevrátím.

Nějak tu žijeme. Já navštěvuji Boha, nebo on navštěvuje mě. Tím, že zemřela maminka, se příliš netrápím. Stále se pokouším najít cestu ke své sestře. Ale nějak je ten chodníček k ní zafúkaný. 

Proč já jsem vůbec dětem zpívávala tu tklivou ukolébavku? 

Búvaj, že mi búvaj
syn môj premilený
Či ma budeš chúlieť
na moje stare dni 

...

...

Vy budete prosiť
synku, daj mi chleba
A ja tak odpoviem
mamko, vám netreba. 

Balení cestovních kabel pro ženy.  

Ženy občas někam cestují. Také jejich milí cestují. Muž, děti. Za život žena nabalí spoustu cestovních kabel. 

Dvě nejdůležitější zabalí pro sebe. Taška s věcmi pro miminko do porodnice. Balí se mnohdy "pro jistotu" několik týnů dopředu. A pak je tu ještě jedna taška s věcmi do nemocnice. Taky se balí dopředu, několik týdnů, měsíců, zakopává se o ni v bytě hodně dlouho. To se ženy připravují, kdyby TO přišlo náhle. Nosím z té maminčiny nemocniční kabely nové papuče. Její poslední nové papuče. Růžové, s žirafou. 

Politika semetrika

 Moc se mi o tom nechce psát. Ale cítím to jako vnitřní povinnost.

Ze všech kleteb otročiny,
jíž nás stihl bůh,
nejtrapnější, nejhroznější
otrocký je duch.
Hleďme kolem na své řady,
co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí,
co tu zášti srdce mrazí,
co tu zmijí
před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch!

...

(Svatopluk Čech, Písně otroka)

Volila jsem prezidenta Zemana, s rozmyslem. Věděla jsem, proč tak činím. Daleko větší obavy jsem totiž měla z druhého kandidáta, cizáckého žoldáka.  Ten je pro mě tak nedůvěryhodný, že každý jeho čin je pro mě varováním. Varováním, že tady se peče nějaké lejno, které na nás spadne.  Když před rokem řečnil ten žoldák na Majdanu, poprvé jsem zbystřila. Kam ten filuta směřuje, přesněji, čí zájmy obhajuje? Jaké noty dostal od USA? Proč vyslali toho cizáckého kašpara? 

Jsem ráda, že máme prezidenta, který dokáže říct svůj názor. Jít proti diktátu mocipánů ze zámoří.

 A jít neohroženě proti hysterii pouličních kejklířů a rváčů a nezbedných studentů. Že se neohýbá.

Hle, tu rab, jejž za hlídače
otrokář dal nám, -
kterak zapírá nás rázem
prodejný ten chám!

 Cit svůj, rozum, duši třeba
prodává mu za kus chleba,
číhá na kyn jeho brvy,
by zdvih na nás důtky prvý,
stokrát hůře
proti vlastním bratrům zuře
nežli nepřítel náš sám.

(Píseň otroka)

V USA se uctívá Václav Havel jako světec. Proto žijeme ve zmaru a morálním marastu. Modlíme se k špatným modlám. V těchto dnech mu v americkém Kongresu  odhalili bustu. Vypadá na ni jako škaredá rozvařená brambora.  Je to velká čest. My vám věnujeme bustu rozvařené brambory, a vy se zbavíte neposlušného kmána Zemana. Hosana. 

V bázni boží na rohoži
šedý rab si hoví syt,
za svůj hrnec ztuchlé rýže
poníženě důtky líže,
jimiž tisíckrát byl zbit.

Za posměchu tretu z plechu
na hruď zavěsil mu pán,
a náš dědouš v dětské pýše
nad námi pne hlavu výše,
že je rabům za vzor dán.

Bůh ať žehná tomuto státu, jeho lidem, našemu prezidentovi. Amen.