List z černého zápisníku

Jsou prázdniny a moje milovaná neteř je vážně nemocná. A lituje svou třináctiletou dcerku. Protože jí matčina nemoc zkazila prázdniny.  Maminka se dcerce nemůže věnovat, jak je zvyklá. A já jsem si vzpomněla na naše prázdniny. Já si je užívala, a se mnou všechny děti z okolí. Rodiče v práci a děti s klíčem na krku. Neznám nic úžasnějšího. Sociálka buď neexistovala, nebo řešila něco jiného. Nějak se pořád hemžilo na dvorku plno dětí, bez dohledu..

Zakládaly se kluby a plnily různé úkoly. (Inspirace tehdy tak skvělého ABC). Podnikaly se výpravy. Na nezralé ovoce. K řece. Na výzvědy, co dělají nepřátelé z horního dvorku. My, holky z baráku, jsme sedávaly na dřevěném zábradlí mostku přes potok. To byla pěvecká lávka, a asi jsme všechny uměly zpívat. Protože jsme všechny zpívaly. Celé písničky, nejen kus odrhovačky z reklamy. Vzpomněla jsem si, že každá holka měla tlustý sešit s písničkami. Písničky šedesátých let. Jojo. A šily jsme na panenky. I já, která se narodila s ručkama nešikovnýma. Hrály jsme různé školky, se švihadlem, s míčem. Dnes když si na to vzpomenu, tak jsme všichni hrávali taky různé kolektivní hry s docela složitými pravidly. A byli jsme se schopni domluvit. Příměstský tábor? Kde děti stráví tři hodiny tím, že jdou dusným parným městem na oběd a zpátky? (Jakoby pořadatelé zvolili co nejvzdálenější vývařovnu, aby ten čas nějak utekl.)

Bouřky byly jenom v noci, a ráno bylo svěží. Asi víceméně pořád svítilo sluníčko. A když pršelo, tak byl čas na to číst ty hromady voňavých knížek z knihovny.

A když to tak píšu, naskočil mi obraz mé sestřičky. Maličké, snědé, droboučké. Půvabné živé ruce a nohy. (Ty jí půvabné zůstaly i dnes.) Je ženská a je dětská. Taky přichází maminka. Krásná milovaná maminka. Všechno je v pořádku. Vím, že jsem milována.

Znovu jsem se rozběhla. Opustila jsem zakletý spící zámek se zakletou sestrou. Na chvíli jsme se potkaly. Vím, že nejsem milovaná.

Jdu s mými milými spoludůchodkyněmi na šlapáček. Tou krásnou zeleně kudrnatou krajinou. Do kraje se vrátily ovce. Pasou se u mnoha chalup. Začnu na ně bečet. Bééé. Béééé. Vzápětí se za svou infantilnost zastydím. Ale v ten okamžik začne bečet další důchodkyňka, a další, a další. Ovečky boží.

Koncert zpěvačky z Barbadosu. Letní bohoslužba pod obrovským stanem. Večeře páně. Podává nám ji několik pastorů.

Bůh žehnej všem lidem. Všichni jsme milováni.

Zdálo se mi, můj Pane

že jsem tu bez Tebe

zdálo se, můj Bože

jak ráno zazebe

vše, co je vlahé

a k večeru se nožem

den do mne zařeže.

Měla jsem sen

že zaplaven je svět

že úzkost jen

přináší každý den.

Můj Pane, jak v malověrnosti

se duše utápí

ta duše zteřelá

která ti nevěří.

Je ráno, za okny slunný den

jen přepršek pár

ať země okřeje.

A v jitru tom

tak trochu bláznivém

klene se duha Tvá

někde nad obzorem.