Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Povídání o divnostech života

O jakém čase píšu? O tom čase, kdy zuří válka na Ukrajině. Kdy se dva světoví potentátí mlátí kyblíčkama na písek po hlavách. Kdy na sebe žalují a ukazují žalobným prstíčkem. To já ne, to on shodil to letadlo. To já ne, to on rozdává další kyblíčky na mlácení jiných hlav. To my ne, to oni mají víc tanků, víc vojáků, víc ropy. Píchají si do hrudi: "To my jsme morálnější. To my jsme mírotvorci." V lůně Afriky tiká časovaná bomba, ebola. Další věc, která hrozí lidem.  Po světě běhají pedofilové a vraždí malé děti. A my si stále hrajeme své vážné a nevážné hry.

Sláva, je tu podzim. Je tu konečně krásný sychravý upršený podzim. Zabedněný byt je jak tiché akvárium. Ráno si lehám v tom tichu jako velká bílá ryba do vany s levandulově vonící vodou. Nikdo mi nekontroluje varhánky na prstech, takže se namáčím v tom voňavém láku až do stádia, kdy jsem varhánkovitá a krabatá celá. Lehce voním levandulí, když se motám do maminčina županu.

Sláva, je tu babí léto. Krásné a teplé. Vzduch je vlahý. Skončily dny úmorného vedra, ve kterých se doporučovalo seniorům (a jejich starým psům) nevycházet ven. Vycházky jsou barevné. Sběrač ve mně slaví nepřetržitý svátek. Nosím si ve svém vaku domů jablíčka a ořechy sesbírané pod stromy, houby, a šípky na zimu. Večerní procházky se psem jsou loudavé a osvěžující. Procházím se po našem sídlišti, měsíc je na dosah, vzduch voní a z každého kontejneru trčí nohy sběračů pokladů. Docela vážně přemýšlím, jestli bych se někdy neměla taky nenápadně kouknout, co tam asi tak nacházejí.

Takhle zcela rozporuplně jsem se radovala z rozporuplného počasí v průběhu pěti dnů, počasí lítá jak na řetízkovém kolotoči. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A my, lidé, pod tím kolotočem blinkáme.

 Jsem schizofrenní. Miluji slova, a ta ve mně bobtnají a vybuchují. A současně netoužím po ničem více než po tichu. Mlčet. Těch slov už bylo vyřčeno tolik. A mívají občas tak málo významu, jak moc se jim přiznává důležitosti.

 Čím častěji přemýšlím o štěstí, čím více se probírám těmi výsostnými okamžiky bezbřehého štěstí, tím více si začínám uvědomovat, jak ve skutečnosti banální byly ty chvíle. Co je učinilo v mých očích tak významnými? Začínám tušit, že to byly chvíle, kdy jsem nic nechtěla. Kdy jsem si jen uvědomovala, že Jsem. Bez ega, bez ambicí. Třeba ten okamžik, kdy jsem seděla s dcerou na houpačce. Pomalu pomaličku se houpáme a mlčíme. Chvíle v zahradní hospůdce u Labe, na půl cesty mezi Poděbrady a Nymburkem. Jedna klobáska napůl se synem. Křehká chvíle štěstí je narušena, když se syn rozlobí, že jím jako čuně, protože ohavně smíchávám hořčici s křenem. A to prosím dělám prý pravidelně. Okouzluje mě má vnučka. Teď je Emo. Učí se, jak jí sluší smutek a unylost. A mě učí malovat si řasy řasenkou. Přes veškerou snahu své učitelky stejně většinou vycházím se slušivými monokly pod očima a řasenkou rozmazanou do půlky tváří. Vypadám tak trochu jako přerostlé obstárlé Emo. Moje malé Emo touží po obojku na krk, s těmi ostny. Touží ulovit cosi aspoň vzdáleně podobného tomu, co nosí na krku Abby Sciuto z Námořní vyšetřovací služby. Zatím ji musí stačit bodlinaté náramky. Štěstím je ta chvíle kdy sedí u misky s borůvkami a nahlas říká: "Mńam." Někdy mě přepadne taková bázeň a úcta před těmi křehkými mláďaty, které jsou mým pokračováním, že sotva dýchám. Jak jsou zvláštní a krásní. A jednoho dne se ta pouta rozpadnou. Nic není věčné.

Potýkám se s tím teď, po smrti maminky. Vyklízeli jsme po ní byt, a já jsem si uvědomila, že byla tím posledním poutem, které mě drželo pohromadě s mou sestrou. A s jejími dětmi. V tom pomalu se vyprazdňujícím bytě jsem se snažila obejmout svou odmítavou sestru. S pocitem, jak nekonečně obě ztrácíme. Měla jsem pocit, že po dlouhé době něco chci. Vášnivě a silně. Se zoufalstvím a smutkem. Chci zachovat to křehké vlákno, které mě a sestru spojovalo. Zatím se sestře snažím marně už čtrnáct dní dovolat. A naučila jsem se psát esemesky.

Jednou mi kamarádka řekla, že nerada přichází o blízké lidi. Že je nešťastná, když jí mizí ze života. Často jsem nad těmi slovy přemýšlela. Moje léto bylo o rehabilitaci s bolavými kostmi. Léto bylo o velké samotě. Taky jsem držela v tom létě 21denní půst. Bylo to silné. Bylo to trápení, radost, blízkost s Bohem. Prosila jsem o radu. Pochopila jsem, že v životě opravdu nemá majetek žádný význam. Stejně to skončí tím, že mé děti budou jednoho dne sedět nešťastně v mém bytě a přemýšlet, odkud začít věci vyhazovat.

Byt se pomalu vyprázdnil. Když jsem naposled vycházela ze dveří maminčina bytu, tiše jsem k nim šeptla: „Ahoj, mami.“

 Šeptám: Ahoj, mami, ahoj, mí ztracení blízcí. Někdy zase. Někdy brzy.   

I.                                          

V tom dávném procesí

ke kapli na kopci

modlitbu zapomněli

 o střechu nad zvonem

o kabát svatému

 

voda a vítr,  mech

pustoší víru těch

co k víře nedospěli.

 

 

 

II.

Zakloníš hlavu

to nad hlavou ti zakřičí

divoké labutě

 

brzy už jinovatka

sevře boky země

 

nastal čas odletět

 

 

Autor: Božena Mokrošová | sobota 13.9.2014 1:50 | karma článku: 12,87 | přečteno: 260x
  • Další články autora

Božena Mokrošová

Sedím v popelu jako Job

V životě jsem napsala tolik slov, že cítím nechuť přidávat k nim jakákoliv další. Trvá to už pár roků. Ale koneckonců, cítívám nechuť ke spoustě jiných věcí, které jsem dříve měla ráda.

25.9.2016 v 13:01 | Karma: 15,08 | Přečteno: 273x | Diskuse | Ostatní

Božena Mokrošová

Také taková je naše láska

Holčička měla svátek. Dostala ode mě pastelky a skicák. Celé dopoledne na té malebné zahradě u dřevěného stolu kreslila. Malovala princezny. A taky kočku. Kočka stála na zadních nohách, taková Felis catus erectus,,,

6.9.2016 v 9:07 | Karma: 15,31 | Přečteno: 488x | Diskuse | Osobní

Božena Mokrošová

Listy zadumané

Statek v té malebné vesničce uprostřed Čech pomalu osiřel. Zemřel ten, kdo tomu dával duši, utekla žena s dětmi, kočky se rozutekly, stará fenka umřela steskem. Truhlíky s afrikány vyschly. Houpačka zrezivěla. Nikdo neseká trávu na zahradě a na zborceném sušáku na prádlo visí zapomenutá ponožka. Propláchlá mnoha dešti.

22.11.2014 v 12:29 | Karma: 11,21 | Přečteno: 291x | Diskuse | Ostatní

Božena Mokrošová

List z černého zápisníku

Jsou prázdniny a moje milovaná neteř je vážně nemocná. A lituje svou třináctiletou dcerku. Protože jí matčina nemoc zkazila prázdniny. Maminka se dcerce nemůže věnovat, jak je zvyklá. A já jsem si vzpomněla na naše prázdniny. Já si je užívala, a se mnou všechny děti z okolí. Rodiče v práci a děti s klíčem na krku. Neznám nic úžasnějšího. Sociálka buď neexistovala, nebo řešila něco jiného. Nějak se pořád hemžilo na dvorku plno dětí, bez dohledu..

31.7.2014 v 18:55 | Karma: 11,96 | Přečteno: 334x | Diskuse | Ostatní

Božena Mokrošová

List mým ztraceným blízkým

Zemřela maminka. A já jsem se rozběhla. Nějak jako Forest Gump. Skoro tak nějak. Ve skutečnosti po důchodcovsku, takže jsem se vlastně šourala. Ale šourání vypadalo, že se nikdy nezastavím. Musela jsem zabývat něčím jiným, než je přemýšlení. Unavovala jsem se chůzí. Málo jsem plakala. Všechno v životě je nějak jinak, než jsem si myslela. I ty slzy a smutek přicházejí nějak jinak, než jsem očekávala. V šourání mě zastavila mě sestra. Ta, co jsem ji chtěla prodat do Egypta do otroctví jako biblického Josefa. Po čtyřech letech svárlivosti, projevované tichem a ignorací. Sedíme u jednoho stolu na její chatě, kterou jí maminka darovala, a bojujeme s archetypem, kterému ona podlehla. Dobrá a zlá dcera. Já jsem ta zlá dcera. Nevím, kdy jsem byla pasována do téhle role. Já totiž byla tuze hodná holčička, vážně.

24.7.2014 v 8:00 | Karma: 11,31 | Přečteno: 474x | Diskuse | Osobní
  • Nejčtenější

Novinky na iDNES Premium: Rozdáváme kola za milion korun

15. července 2024

Členství v iDNES Premium má velkou spoustu výhod. Čtenáři se dostanou ke všem prémiovým článkům na...

Trumpa při pokusu o atentát trefili do ucha. Střílel mladý republikán, nepřežil

14. července 2024  1:01,  aktualizováno  14:56

Republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump přežil pokus o atentát. Na...

„Nakonec na mě plivnul.“ Nizozemec loví Češky a prodává je na gangbang

18. července 2024

Premium Stovky českých žen k natáčení tvrdého porna v Nizozemsku naverboval v uplynulých letech Daniël van...

IT problémy způsobily kolaps bank i letišť. V Evropě i jinde ve světě

19. července 2024  9:25,  aktualizováno  22:33

Řadu zemí v pátek zasáhly problémy s počítačovými systémy. Letiště kvůli výpadku čelila potížím s...

Zemřela Shannen Doherty. Hvězda Beverly Hills 90210 podlehla rakovině

14. července 2024  15:17,  aktualizováno  17:04

Po téměř deseti letech boje s rakovinou zemřela americká herečka Shannen Doherty, informují média....

Jih Brna mění tvář, dostane modernější střih. Starousedlíci ale vzdorují

22. července 2024  5:25

Investoři chystají na území Brna-jih velké projekty. Přinesou stovky bytů a ještě vyšší počty...

OTÁZKY A ODPOVĚDI: Harrisová nemá nominaci jistou. Co teď čeká demokraty

22. července 2024,  aktualizováno  1:21

Spojené státy se poprvé od roku 1968 dostaly do situace, kdy se úřadující prezident rozhodl...

ANALÝZA: Izrael klepl Húsíe přes prsty. A Íránu vyslal signál, že na něj dosáhne

22. července 2024

Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli Operace se zapíše do dějin izraelské armády. Její letouny reagovaly na útok, který nepřišel od...

K patnáctinám lahev. České děti dál pijí alkohol nadmíru, závislých jsou stovky

22. července 2024

Premium Děti v Česku mají dlouhodobě problém s alkoholem. Podle mezinárodní studie, na které se podílela...

Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho
Sex je jako chipsy. Chcete ho, dáte si ho a akorát vás bolí břicho

Alespoň to říká Marek Cinko, sochař, který prošel různými profesemi. Byl počítačovým grafikem, prodavačem, tesařem a tantra masérem. Právě při...

  • Počet článků 30
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 523x
Blog je sebeobnažování. Bojím se toho.

Seznam rubrik