Povídání o divnostech života

O jakém čase píšu? O tom čase, kdy zuří válka na Ukrajině. Kdy se dva světoví potentátí mlátí kyblíčkama na písek po hlavách. Kdy na sebe žalují a ukazují žalobným prstíčkem. To já ne, to on shodil to letadlo. To já ne, to on rozdává další kyblíčky na mlácení jiných hlav. To my ne, to oni mají víc tanků, víc vojáků, víc ropy. Píchají si do hrudi: "To my jsme morálnější. To my jsme mírotvorci." V lůně Afriky tiká časovaná bomba, ebola. Další věc, která hrozí lidem.  Po světě běhají pedofilové a vraždí malé děti. A my si stále hrajeme své vážné a nevážné hry.

Sláva, je tu podzim. Je tu konečně krásný sychravý upršený podzim. Zabedněný byt je jak tiché akvárium. Ráno si lehám v tom tichu jako velká bílá ryba do vany s levandulově vonící vodou. Nikdo mi nekontroluje varhánky na prstech, takže se namáčím v tom voňavém láku až do stádia, kdy jsem varhánkovitá a krabatá celá. Lehce voním levandulí, když se motám do maminčina županu.

Sláva, je tu babí léto. Krásné a teplé. Vzduch je vlahý. Skončily dny úmorného vedra, ve kterých se doporučovalo seniorům (a jejich starým psům) nevycházet ven. Vycházky jsou barevné. Sběrač ve mně slaví nepřetržitý svátek. Nosím si ve svém vaku domů jablíčka a ořechy sesbírané pod stromy, houby, a šípky na zimu. Večerní procházky se psem jsou loudavé a osvěžující. Procházím se po našem sídlišti, měsíc je na dosah, vzduch voní a z každého kontejneru trčí nohy sběračů pokladů. Docela vážně přemýšlím, jestli bych se někdy neměla taky nenápadně kouknout, co tam asi tak nacházejí.

Takhle zcela rozporuplně jsem se radovala z rozporuplného počasí v průběhu pěti dnů, počasí lítá jak na řetízkovém kolotoči. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. A my, lidé, pod tím kolotočem blinkáme.

 Jsem schizofrenní. Miluji slova, a ta ve mně bobtnají a vybuchují. A současně netoužím po ničem více než po tichu. Mlčet. Těch slov už bylo vyřčeno tolik. A mívají občas tak málo významu, jak moc se jim přiznává důležitosti.

 Čím častěji přemýšlím o štěstí, čím více se probírám těmi výsostnými okamžiky bezbřehého štěstí, tím více si začínám uvědomovat, jak ve skutečnosti banální byly ty chvíle. Co je učinilo v mých očích tak významnými? Začínám tušit, že to byly chvíle, kdy jsem nic nechtěla. Kdy jsem si jen uvědomovala, že Jsem. Bez ega, bez ambicí. Třeba ten okamžik, kdy jsem seděla s dcerou na houpačce. Pomalu pomaličku se houpáme a mlčíme. Chvíle v zahradní hospůdce u Labe, na půl cesty mezi Poděbrady a Nymburkem. Jedna klobáska napůl se synem. Křehká chvíle štěstí je narušena, když se syn rozlobí, že jím jako čuně, protože ohavně smíchávám hořčici s křenem. A to prosím dělám prý pravidelně. Okouzluje mě má vnučka. Teď je Emo. Učí se, jak jí sluší smutek a unylost. A mě učí malovat si řasy řasenkou. Přes veškerou snahu své učitelky stejně většinou vycházím se slušivými monokly pod očima a řasenkou rozmazanou do půlky tváří. Vypadám tak trochu jako přerostlé obstárlé Emo. Moje malé Emo touží po obojku na krk, s těmi ostny. Touží ulovit cosi aspoň vzdáleně podobného tomu, co nosí na krku Abby Sciuto z Námořní vyšetřovací služby. Zatím ji musí stačit bodlinaté náramky. Štěstím je ta chvíle kdy sedí u misky s borůvkami a nahlas říká: "Mńam." Někdy mě přepadne taková bázeň a úcta před těmi křehkými mláďaty, které jsou mým pokračováním, že sotva dýchám. Jak jsou zvláštní a krásní. A jednoho dne se ta pouta rozpadnou. Nic není věčné.

Potýkám se s tím teď, po smrti maminky. Vyklízeli jsme po ní byt, a já jsem si uvědomila, že byla tím posledním poutem, které mě drželo pohromadě s mou sestrou. A s jejími dětmi. V tom pomalu se vyprazdňujícím bytě jsem se snažila obejmout svou odmítavou sestru. S pocitem, jak nekonečně obě ztrácíme. Měla jsem pocit, že po dlouhé době něco chci. Vášnivě a silně. Se zoufalstvím a smutkem. Chci zachovat to křehké vlákno, které mě a sestru spojovalo. Zatím se sestře snažím marně už čtrnáct dní dovolat. A naučila jsem se psát esemesky.

Jednou mi kamarádka řekla, že nerada přichází o blízké lidi. Že je nešťastná, když jí mizí ze života. Často jsem nad těmi slovy přemýšlela. Moje léto bylo o rehabilitaci s bolavými kostmi. Léto bylo o velké samotě. Taky jsem držela v tom létě 21denní půst. Bylo to silné. Bylo to trápení, radost, blízkost s Bohem. Prosila jsem o radu. Pochopila jsem, že v životě opravdu nemá majetek žádný význam. Stejně to skončí tím, že mé děti budou jednoho dne sedět nešťastně v mém bytě a přemýšlet, odkud začít věci vyhazovat.

Byt se pomalu vyprázdnil. Když jsem naposled vycházela ze dveří maminčina bytu, tiše jsem k nim šeptla: „Ahoj, mami.“

 Šeptám: Ahoj, mami, ahoj, mí ztracení blízcí. Někdy zase. Někdy brzy.   

I.                                          

V tom dávném procesí

ke kapli na kopci

modlitbu zapomněli

 o střechu nad zvonem

o kabát svatému

voda a vítr,  mech

pustoší víru těch

co k víře nedospěli.

II.

Zakloníš hlavu

to nad hlavou ti zakřičí

divoké labutě

brzy už jinovatka

sevře boky země

nastal čas odletět