O úplňku, pokoře, paní Čáslavské a přimrzlém třínohém psovi

Paní Čáslavská se v odmítla na protest proti prezidentu Zemanovi zúčastnit nominace olympioniků. Vždycky jsem si té dámy vážila. Pamatuji dobu kolem roku 1968, kdy ji milovali úplně všichni.

Nedávno jsem viděla dokument o jejím životě. Byl velmi otevřený.  Tak otevřený, že mě ta moje naivní adorace pozvolna přecházela. Třeba při situaci,  když Věra Čáslavská na olympiádě v Mexiku vyhrála zlatou medaili a zároveň ji vyhrála i gymnastka z tehdejšího Sovětského svazu. Ty dvě vítězky stály na stupínku vedle sebe. Když hrála sovětská hymna, paní Čáslavská se odvrátila a dívala se trucovitě na zem. Ano, každé gesto v té době bylo důležité. Ale uplynulo víc než čtyřicet pět let. Většina našeho života. Měli bychom se stávat moudřejšími.  Přehodnocovat svůj život. Bilancovat. Ale paní Čáslavská je na to své gesto dodneška hrdá stejně jako ta mladinká závodnice, kterou tehdy byla.  Jako by to by ta nejlepší a nejstatečnější věc, kterou v životě udělala.  Gesto, nic než gesto. Není to málo? Ano, vím, podepsala 2000 slov. Podpis. Gesto. Dar medailí Dubčekovi.  Gesto. Jako by zamrzla v čase. Dnes, po více než čtyřiceti pěti letech jedná podle stejného mechanismu. Černá a bílá. Nic mezi. Jako by říkala: nenávidím ty tanky, které sem přijely v roce 1968, nenávidím tudíž celou tu zemi, všechny lidi, moji kolegyni na stupínku vítězů. Plivu na sportovní kamarádství,  na radost a hrdost své kolegyně. Koukejte Češi, jak za vás bojuji. A přitom se chová jenom nevychovaně. Pořád stejně. Tehdy i teď. Jen gesta.

Film Láska v hrobě Davida Vondráčka. Dokument o bezdomovcích žijících na starém německém evangelickém hřbitově. Někde v Praze Strašnicích. Ze začátku to vypadalo snově uvolněně, jako malované obrazy. Jako filmy Ester Krumbachové. Jako film Topení po číslech obrazového mága Petera Greenawaye. Jako můj zamilovaný film Juraje Jakubiska "Sedím na konári a je mi dobre. Scéna, kdy nahá Jana  sedí v mělkém lavoru mezi náhrobními kameny, a Jan ji celou omývá a líbá ji umytou baculatou nohu působila zrovna tak přízračně. Dokument je časosběrný, a jeho natáčení trvalo několik roků. Takže je možnost sledovat postupnou lidskou degradaci. Janovo furiantství. "Já si Janu uživím." Janin čistý smích. Smutek, když jí nepustí k dceři. Jan, který jede za svou rodinou někam do hor. Společná vroucná modlitba matky a syna. Stýskání Jana po Janě, která nejela, protože byla špinavá a počuraná. Snad někdy příště. Jakoby v jejich životě se dalo počítat s nějakým příště. Ano, byla to opravdová love story, a brečela jsem nakonec stejně, jako jsem kdysi brečela při filmu o Tristanovi a Isoldě. Ten můj pláč mě samotnou zaskočil. To nebylo to sladkobolné nytí, to byl pláč pro někoho ze života, koho jsem ztratila. Tak moc jsem se v tom filmu ztratila. Bylo to daleko pravdivější než všechny časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové. Dokonce i výborný film Katka měl asi jen dvě nebo tři scény, které mi sáhly na srdce tak, jako to dělal po celou dobu film Láska v hrobě.

Vypadá to, že už jsme na zimu úplně rezignovali. No tak je jaro, no a? Přes den svítí sluníčko. Chci mýt okna, protože to se na jaře dělává. Pořád chodím s rozepnutým kabátem a bez čepice. A to dokonce i v noci, když venčím psa. Na trávníku jinovatka, psovi přimrzá čumák k těm voňavostem, které očichává, a tlapky mu přimrzají k zemi.  Zadní tlapka, ta, kterou zvedá při čurání, se mu mrazem přilepuje k bříšku. A tak ten třínohý pes zarytě ňuchá na prostoru tři krát tři metry, kde to, jak předpokládám, nejvíc voní. A já přimrzám k zemi, šálu volně kolem krku, bez čepice, s rozepnutým kabátem, v lehkých botkách naboso. Zakláním hlavu a pozoruji hvězdy a bachratý měsíc, který nám pomalu dorůstá do úplňku. Myslím na vnuka, který se zase pořádně nevyspí, jako pokaždé při úplňku.

Je po půlnoci. Jdu se řádně očistit na noc, jako to dělali naši předci. Protože co kdyby ve spánku umřeli a předstoupili před Pána Boha nečistí? Jsme snad méně uctiví k Bohu, než byla počuraná bezdomovkyně Jana uctivá k Janově matce?

Bůh žehnej všem, včetně našeho prezidenta a paní Čáslavské.

Jen to chci nyní připomenouti: Nesmí se mluvit o pošetilosti, jestliže někdo důvěřuje v dobrou věc a spoléhaje na Boha chtěl by a měl by odvahu volati na celý svět a celé lidské pokolení, aby zmoudřelo. Jan Amos Komenský