O miliónech koťátek, jogurtů a o tom, jak člověk chodí na písničku

Holčička se shlédla ve slově milión, a milión bylo všeho, když jsem dávala do košíku tři jogurty, volala nadšeně, že máme milión jogurtů, a dodávala, že ona tu "dobrou mámu" má ráda, a holčička vtipně pochopila vtip toho dotazu, jestli má ráda "dobrou mámu", protože vyvřiskovala, že má ráda "dobrou mámu" a nakonec tiše dodala, že i svoji mámu... milión mají doma koťátek, to ta jejich stará kočka porodila tolik koťat, a děda, ten, co jí dává na zmrzlinu, a ten, co mluví tak, že to malé holčičky nemají opakovat, je chce rozdávat, vykládala holčička, a je nesmírně zábavné to spojení, toho, co vyposlechla od dospělých, a toho, co si dodává vlastním rozoumkem.

Totiž ta věčně březí kočka je ohava, s jedním hnijícím zubem, s uslintanou páchnoucí náprsenkou
dokud její panička žila, a opečovávala ji s láskou a úctou, která podle té ubohé ženy příslušela té královské kočce, kočka s dokonalým držením těla a dokonalým chrupem se nechala hýčkat a kartáčovat a česat a vískat a mazlinkovat... aby své ubohé majitelce neporodila jediné kotě, na které se tolik její paní těšila
když ta smutná královna neplodné královské kočky umřela, a já si myslím, že umřela z únavy a na nedostatek krásy kolem sebe, na nedostatek snů, na to, že jí zabili poslední sen
královská kočka se proměnila v děvku, a ve třinácti letech začala přivádět na svět v mnoha vrzích za rok ty milióny koček, to už byla na statku Holka, a Dědek, ten, který svou smutnou ženu za života nešetřil, šetří koťata její královské kočky, kočka svou páchnoucí tlamkou s tím jedním hnijícím zubem olízává nebo neolízává svá mláďata, takže koťata buď nesmírně páchnou, nebo nepáchnou, potom Holka ta zavržená nepáchnoucí koťata krmí očním kapátkem, aby všechny ty parchantíky zachránila
a já se směji rovnováze v životě, protože všechno má v životě smysl a řád
Holčička je nesmírně půvabná, vyzvedla jsem jí ze školky a dovedla jí na balet, zvládla jsem dvojí navlékání odporných punčocháčů, na nichž se kroutila pata, a tvářila se ta blbákovská pata tak, že by mohla být na nártu, nebo nedejbože až na koleně, zvládla jsem navlíknout návleky na "červenou ruku" a "červenou nohu", a dokonce pochopit, že se jedná o ruku a nohu pravou, a holčička skákala jak tajtrdlík ve svých mini kalhotkách a baletních botičkách
a večer jsme šli "na písničku", protože jsem slíbila klukům z kapely, že jim to odsedím v kase, a ještě že jsem přišla, protože nikdo jiný nepřišel. Jen já, a potom, jak hlásila Holčička: "jsem tady já, a já jsem volavka, a volám lidi, aby přišli zaplatit babičce penízky, abysme je měli, a je tady pes, který hlídá mě a babičku, a je tady strejda...," a každého zdravila "ahoj", a mnohé víckrát, a písnička ji nadchla, i ta desátá, protože opět baletila, nejdřív skromňoučce a pomaloučku a lehounce, jako taková malá paloučková víla, a posléze občas nesměle povyskočila, aby nakonec jako takový divoký a bláznivý větrný mlýn mávala packama a navíc poskakovala
a juch juch juchala
je neuvěřitelná, teď už spí, poté, co dojedla první z toho miliónů jogurtů, ale nejdřív se ujišťovala, že OPRAVDU BUDU SPÁT U NÍ. Ale já si vybavuji své hrátky s intuicí a své sny o tom, jak Holčička už jako polodospělá slečna leží u mě v ložnici mezi mými třemi čtyřmi tisíci knih, a čte a čte si, a taky se spolu smějeme, a bude to báječné a milé slovní a citové společenství a budeme se spolu hihňat a chechtat a šeptat si nesmysly, jako jsme si je šeptaly dneska.
Královna královských koček, ta smutná mrtvá žena, se zoufale snažila vnášet krásu do svého života, a občas jednou, dvakrát, třikrát za její život přišlo ze Světa na statek v balíčku několik knížek, TOHO SYMBOLU KRÁSY A VZNEŠENOSTI, viděla jsem tu smutnou knihovničku, a Holka mi vykládá, že Dědek občas někdy své mrtvé ženě vyčítá, že utrácela za zbytečnosti, tedy, zbytečnosti by řekla Holčička, Dědek by to řekl tak, jak malé holčičky nemluví.
Ukládala jsem Holčičku, a v hromádce krámů na krabici v rohu zahlédla měděné drátky a řekla: támhle leží moje vlasy. Já jsem zařvala smíchy, a Kluk, který má výčitky svědomí kvůli tomu, že ji učil básničku "zrzy, zrzy, co tě mrzí" řekl, kaštánkové, že? a holčička s despektem nad jeho natvrdlostí hrdě pravila: ZRZAVÉ.
A dnes bylo na nebi milión hvězd.