Nebeská postel bez nebes

Mívám občas sen o obrovské posteli. A v té posteli leží kromě mě děti, psi, kočky, na kraji postele hřadují slepičky. Pod postelí spí své sny ovečky a králíčci Prostě takové prvobytně pospolité teplo.    

Letošní Vánoce mi byla tahle postel nadělena. U dcery na statku jsme se v té posteli dívali na televizi a semtam poklimbávali, jak nás tížila vánočně přecpená břicha. A bylo nás v té posteli stále se měnící množství dospěláků, psů, dětí, koček. Obrovská teplá přívětivá postel. V té rodině zelenookých, šedookých, hnědookých dětí najednou Chlapeček s modrýma očima (které zdědil po mně) pronesl: "Tady se nás vejde. Dědeček, Nany, Babička, Táta, Máma, Konýsek, Čičina, Borek..." V jeho podání tedy Borek zněl jako Bolek. Protože logopedie ho čeká až od příštího roku. A dodal: "Tady by se vešly i slepičky a králíčci."
 
Mít kolem sebe takové hřejivé teplo. Mně se přece splnil sen, napadlo mě.
 
"Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet." (Ž 4,9)