Ne, paní, ty hnědé boty ze skříně nepotřebujete. Stačí vám bačkory

Takhle odváželi maminku do nemocnice. Zarputilá maminka, se kterou jsem zvládla hygienu, převlečení "do pěkného", zabalení kabel, kabelky, igelitky s léky. Na závěr se dožadovala svých bot a svého kabátu. Toho cejchu důstojnosti a potvrzení toho, že je ještě člověk. To je zbytečné, rozhodla osádka sanitního vozu. Stejně je ležák, a tak bude při čekání na kontroly před přijetím stejně ležet na lehátku. A k tomu jí stačí bačkory a župan. Taky odmítli převážet její sbalené kabely. "Paní, ty věci si tady nechte, my vám je tam hlídat nebudeme, to chvíli potrvá, než vás vyšetří a uloží na pokoj." Nejspíš ty kabely s léky, županem, osobními věcmi měly za ní docupitat samy. Nejdřív by si ale musely zavolat, jestli už můžou přijít. 

Propadala jsem trochu depresi. Tak tohle je stáří. Jednoho dne si uvaříte oběd a druhý den si nedojdete na WC. Kruh intimity se uzavřel. V útlém dětství mě omývala maminka a zajišťovala mé potřeby. Teď se role obrátily. Soucit a láska. Pohled do propadlého bezzubého obličeje. Zuby jí vytrhali při operaci srdce. Měla jich v sedmdesáti letech ještě dvacet šest. Však se taky dokázala občas do lidí pěkně zakousnout. Sveřepá stařenka. Holí si bradu. Dře si ji nasucho. "Nechceš to namydlit?" Překvapilo jí, že si aspoň takhle může ten babkovský úděl trochu zpříjemnit. Úžasné ženy. I v té největší bídě se snažíme vypadat co nejlépe. Ale oni i leckteří muži jsou ješitové.

Řeším trochu neshody se sestrou. Jsme každá tak jiná. Mohlo by nás to spojovat. Mohlo, kdyby se chtělo. Nezvedá mi telefony. Uzurpuje si nárok na maminku. Odjakživa. Já žila v tom světě, daleko, a když jsem se vrátila domů, najednou sestru vyděsilo, že by se měla dělit. Jako by láska byla něco, co se dá dělit, krájet, krást.

Moje starší dcera žije na sopce. Maniodepresivní psychóza - dnes přejmenována na bipolární poruchu - s ní cloumá. V manických stavech stěhuje skříně, postele, podbíjí stropy koupelny. Jednou vytvořila za mé nepřítomnosti v mé kuchyni jakýsi propletenec stolů a polic. Když jsem se to při stěhování pokoušela rozmotat, mordovali jsme se u toho dva. A bylo to jako vysvobodit ježka z klece. Ovšem velmi těžkého ježka z velmi těžké klece. Napsala jsem, že má dcera žije na sopce. Ale to ona je tou sopkou. Vybuchuje a je jí tak nějak moc. Moc hlasitá. Zaplavuje vás vlnami emocí, křiku, stýskání, nářků, smíchu. Je to jak vlna, která hrozí, že vás spláchne. Já být její dítě, jsem věčně schovaná někde ve skříni, abych byla chráněna před záchvaty její prudké lásky a hněvu.

Umřel dceřin tchán. Rychle a milosrdně. Přijeli jsme na soukromý kar. Seděli jsme na dvou gaučích proti sobě. Dcera vypadala na sto padesát roků. Vmáčknuti do místa, kde léta ten muž spal se svou zvířecí čeládkou. Seděla jsem tam naproti svému bývalému muži. I ten vypadal,  že je mu sto padesát roků. Blízkost. Objímala jsem chlapečka, toho svého nejmenšího. Byl přilepený a funěl mi na krk. Sladká blízkost. Vypadal tak, jak měl. Na sedm roků. Byli tam všichni. I moje překrásná milovaná vnučka. Decentní vnuci.

Na FB se líhnou mláďata. Mám zeď zaplavenou šťěňátky, koťátky, kuřátky. A samozřejmě se mi tam hrnou i rozkošná miminka. Je to jako nakažlivý virus. Jsme tak tendenční. Tak se podobáme ostatním. Duplikáty, žádný prototyp. Svět nás semílá. Je Kramný vrah své rodiny nebo ne? Je takřka povinnost mít názor. A co Ukrajina? Používáte ten správný šampón? Spolupracoval Babiš s STB? Komu patří Krym? Samozřejmě, že se taky vezu. Ale mé názory většinou sklouzávají po té emotivní hladině. Intuitivní líbí nelíbí. A vlasy si peru sodou a octem.

Když byl můj syn malý, ptal se mě, jestli se prsounka maminek dají urvat. Když jsem mu s překvapením odpověděla, že ne, podumal si a odvětil, že mačkat se ale dají. To jsou problémy, které mohu řešit. To je ten prostor, který zvládám.

Čtu si Knihu Jobovu v Bibli. Téma dnešních dnů. Proč se někomu všechno daří, a někomu ne. Proč je někdo postihován daleko více než někdo jiný. Proč Bůh trápil toho bohabojného Joba. Proč ho vystavil zkouškám a trápení Satana? Proč právě my. Proto. Miluji poezii Bible. A moudrost. Jobův vzkaz v mém dnešním ránu byl optimistický. Nemusíme vědět proč. Musíme věřit, že všechno je tak jak má být.

Job 2, 8-10 - Job seděl v popelu a škrábal se střepem. „Ještě se držíš té své bezúhonnosti?“ řekla mu manželka. „Zlořeč Bohu a zemři!“ „Mluvíš jako nějaká hloupá ženská,“ odpověděl jí. „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“