Jarní rozčepejřené povídání

Nedivím se, že  příroda jančí, rozkvétá, raší, bublá, zelená se. Vždyť tohle počasí by zmátlo i člověka. Například já, vyrážím ven v rozepnutém kabátě a s holým krkem. Nadechuji se zhluboka čepejřím se a chce se mi šmejdit po světě. Vždyť přece to jaro, cítíte? A o ten slepičí krok je venku opravdu déle světlo.

Potkala jsem na schodech sousedku maminku s dcerkou. Šlapaly statečně pěšky do pátého patra. "Nejede výtah?" starala jsem se.  "Ale ne, ale za chvíli je tu jaro, tak musíme začít trénovat." Jaro? empirická zkušenost mi říká, že jaro přichází až po zimě, a ta přece ještě ani nebyla. No, a vidíte, i lidi začínají rozkvétat a čepejřit se, a čechrat si pírka. Uvědomila jsem si, že i já dolů chodím pěšky, a dokonce jsem si předevčírem ty schody taky vyšlápla. Pes proti tomu horolezeckému výstupu silně protestoval a od prvního patra se dobýval ke dveřím bytu, kde očekával svůj domov a všechny své pelíšky a své misky.

Na procházce se psem jsem potkala městského strážníka na obchůzce, mladého, usměvavého, ještě neměl narostlý pevný krunýř po letech práce s delikventy. Nedivím se těm krunýrům obrostlým mechem, takový člověk po dvaceti letech práce policajta zřejmě musí být přesvědčen, že slušný člověk neexistuje. Tenhle usměvavý mladík k tomu ještě nedospěl. Vstříc tomu jeho úsměvu jsem řekla: "Já jsem hned klidnější, když vidím, že nás strážíte."  A pro dnešek chci věřit, že to tak je. Stráží. Pomáhají. Chrání.

Víte, co jsem dnes viděla? Jedna paní vhazovala dopis do dopisní schránky. Možná je divné, že takovou trivialitu zmiňuji. Když jsem vloni na podzim posílala pohledy a dopisy vnukovi do školy v přírodě, musela jsem tu jedinou poštovní schránku v naší odloučené lokalitě složitě hledat. A to tu bydlím už skoro čtyři roky. Co by na to řekl Wolker, který poštovním schránkám věnoval i báseň, co by na to řekl Čapek, který poště věnoval Pošťáckou pohádku?  Nejspíš by byli taky dnešní a napsali by báseň "Mobilní přístoj v mé kapse" nebo pohádku Billu Gatesovi . A vůbec,  první slovo, které jsem napsala při líčení o pátrání po schránce ve svém okolí bylo "vyhledat". Já jsem schránku vyhledala, neboli vygůglila. I ve výběru slov nás dnešní doba limituje. Občas vzdorujeme, a tvoří se skupiny, které se z dovolených, na vánoce, k narozeninám a podobně zarputile posílají pohledy. Ale posléze udělají to, co většina. Pošlou esemesku, a fotky z dovolené vyvěsí na facebook. Nebo na rajče.

Při čtení jednoho blogu mě zaujalo, jak blogerka píše: "Nikdy jsem si nepřála velkou rodinu a mám ji". Tak jestli jsem si něco přála já, tak to byla velká rodina. A nemám ji. Nic se neděje naschvál, navzdory vám. Nemám ji, protože jsem ji asi neuměla mít. Jsem vděčná za střípky rodinné pohostinnosti. Jestli jsem já konečně dospěla k rodinné pospolitosti, nejspíš i já k ní dospěji, protože já jsem na to připravena.

Syn mi při jedné návstěv donesl novou pánev. Navrhovala jsem nostalgicky, abychom ji šli pohřbít. Byla pro mě najednou symbolem rodiny, symbolem hromady usmaženého jídla pro množství lidí. Těch tlustých řízečků, jak o nich dojatě básnil zeť, těch palačinek,  míchaných vajíček, klobásek. A tak jsme ji pohřbili  na hřbitov všech nepoužitelných věcí. Do kontejneru.

Duši lačnou nasytil a duši hladovou naplnil dobrými věcmi. Žalm 107,9