Jakpak je dnes u nás doma?

Tak co hýbe tiskem? V Dánsku utratili zdravé žirafí mládě. Před očima návštěvníků žirafku rozporcovali a vhodili jako potravu lvům a tygrům. Prý by bylo šílené tohle MASO nevyužít. Pravil nejspíš šílený vědecký ředitel ZOO. Poprava se konala i před očima dětí. Kdoví, zda nějaký podobný zážitek v dětství neovlivnil adolescentní  Dány, kteří se k nám do Prahy přijíždějí opít a dělat ostudu Opít se jako…, no jako ti přísloveční Dánové. 

Zemřela Shirley Temple. Blonďatý kudrnatý andílek z amerických filmů třicátých let minulého století. Bylo jí osmdesát pět roků. Největší módou dneška je nacházet co nejvíce chyb na olympijských hrách v Soči. Byl natočen další český filmový propadák. Tentokrát v tom má prsty Bolek Polívka a režisér Sedláček. Nějak se mi zdá, že Polívka si už tu  rádiovku coby znak burana ani nasazovat nemusí.  A taky nám povyrostla Sněžka. A navíc se její vrchol přestěhoval do Polska.

A jakpak je dnes u nás doma? Ráno jsme se psem zmokli. Začalo pršet. Posléze sněžit. Příroda si může asi hlavu ukroutit. Včera jsem shlédla množství fotografií s napučenými jahodami, rozkvetlými primulkami na záhoně, narciskami, třešněmi.

Napsala jsem článek o financích. Inspirací mi byl křesťanský autor. Provozovatelé portálu, kde jsem chtěla článek umístit, si vyžádali vyzmizíkovat věty vztahující se k náboženství a víře jako nevhodné. Překvapilo mě to. Proč by jakékoliv rozumné a tolerantní skupině lidí měla vadit zmínka o tom, kolikrát se v Bibli vyskytuje slovo peníze. Nebo citát z Bible. Když vlastně hodně z nás ty citáty stejně nevědomky používá. Ale každá zkušenost se počítá. Každá zkušenost z té "druhé strany."

Hledáme stále někoho, koho bychom mohli následovat. Komu věřit. Vzor pro mladé. A přitom ten vzor historicky zakódovaný v našich genech je odmítán. Myslím tím Ježíše.

Na našem odloučeném sídlišti nám zrušili Expres Tesco. Zřejmě manažeři společnosti přecenili své síly a odhady v tom, jak ovládnout český nákupní prostor. Pro obyvatele sídliště omezený výběr zboží znamená zhoršení kvality bydlení. Mladí lidé si nakoupí v místě pracoviště. Ale i tohle sídliště stárne. Samozřejmě, máme tady babky cestovatelky, které si jezdí nakupovat „do města“. Takové ty čipernější. Ale já nechci, aby mi moje nakupování zabralo víc než dvě hodiny času. Nemám ráda nakupování. Navíc nemám ráda velké markety. Nemám ráda ta neosobní prostředí. Kde nemám „svoji“ prodavačku. Kde bloudím. Kde se ztrácím mezi regály.

Jednou jsem takhle zabloudila v Budapešti v nějakém přehnaně velkém nákupním kolosu. Za chvíli mi měl odjet vlak, a já jsem běhala po chodbách, vozila se na jezdících schodech, doleva, doprava, nahoru, dolů. Hledala jsem běžný nápis EXIT. Jenomže Maďaři se nějakým exitem nezabývají. Navíc nemluví žádnou rozumnou řečí, například anglicky. A já si v panice nedokázala vzpomenout ani na ten „exit“. A zoufale jsem žadonila o „the end“. Nakonec jsem se nějak vymotala, doběhla svůj vlak a šťastný konec se konal.

Včera jsem se vrátila z procházky se psem, a zjistila jsem, že jsem si obula jen jednu ponožku. A předevčírem jsem odešla z bytu, a ani jsem nezabouchla dveře od bytu. Ani se s tím nikde moc nechlubím. Syn by si jenom povzdychl: „Jak ty můžeš přežívat bez pečovatelky.“