Duj větře, ať ti puknou tváře

Před 34 lety v šest hodin ráno se narodila má druhorozená dcera.   Noční směna byla naštvaná, že musí ten noční porod dotáhnout bez ohledu na konec jejich směny. Bavila se se mnou jenom uklizečka z ranní směny, která přišla vyspaná a čerstvá. Šmejdila pod mým porodním lůžkem hadrem a já jsem vykládala tomu jedinému ochotnému uchu banality o šatičkách, které má novorozeně připravené po té prvorozené. Doufám, že druhou dceru neovlivnil ten příděl obnošených šatiček.

 Českem se opět prohání vichřice. Jmenuje se Xaver.

Pravidelné venčení psa v 10 hodin večer. Poprvé mi naše Větrná Hůrka připadala větrná tak nějak příliš. A to mám vítr opravdu ráda a často si s tím bláznivým králem Learem říkám: "Duj větře, ať ti puknou tváře". ("Blow winds, crack your cheeks").

V listopadu jsem si koupila 6 krát mléko, 2 krát jogurt, jeden tvaroh, plátek nivy, (ve slevě), 3 kg brambor, rybí salát ve slevě... 3 piva v plastu v akci ... 40 dkg mletého masa, 2 ks kuřecích stehen... čočku, fazole...

Společnost je rozdělená. Na jedné straně barikády stojí mladí, schopní postarat se o sebe, zkrátka nenatahují ruku a nic od státu nechtějí. Na druhé straně stojí ti, co by si mohli jako hymnu zpívat "mám jednu ruku dlouhou....". Zkrátka vyžírky. Například důchodci a Romové. Někdy mám pocit, že jsou lidé záměrně tlačeni do těchto postojů. Aby se odvedla pozornost od vážnějších problémů. Společnost je neslušná. Politika, média. Lidé. A v tom se plácáme všichni, ti s rukama běžné velikosti, i ti s jednou rukou dlouhou.

"A nakonec, až se všechny konečné věci rozptýlí a všechno bude jasné, dej, ať mohu být slabým ale stálým odleskem tvé dokonalé lásky."

Modlitba Bl. Matky Terezy z Kalkaty k Bohu.

6. prosince 2013