Deset deka gothaje, prosím, a pětkrát dvacet slov.

To byly ale krásné vánoce. To vám byly tak krásné vánoce, že z těch tučných radostných chvil budu týt ještě hodně dlouho.

Jako spousta jiných singl babek, i já trpím občas velkou osamělostí. Děti jsou z hnízda, žijí si svůj život. Zapomínají mi zvedat telefony, přestože jsem uvědomělá babka a volávám zcela výjimečně. Jaktože je nenapadne, že když už volám, je pravděpodobné, že "leží tam v komoře, nožky má nahoře" a ty nožky jí okousává zoufale hladový pes, to nechápu.

Na Štědrý den si mě jedno z dětí posadí ke svému stolu. A pak si zase odfrčí odžívat svůj naplněný život. Tak jak jsem to dělávala kdysi já.  Dala jsem si závazek denně promluvit aspoň s pěti lidmi. Někdy to dá docela honičku. Sehnat tolik lidí. A to si tam započítávám listonošku, prodavačku v krámě (deset deka gothaje prosím) nebo babču spoluvenčitelku.  A když je babča nehovorná, započtu si do seznamu jejího čoklíka, a povídám si s ním. Dříve, když byl můj pes fungl nový, docela jsem nad rozhovory cizích lidí s mým psem žasla. Kladli mu zvláštní otázky: "Co panička, zlobí tě, viď?" nebo "Nepustí tě z toho lana, že?"  Sama jsem byla zvědavá, jak ten můj pes odpoví. Do hovoru jsem se jim nemíchala. Koneckonců, mluvili spolu, ne? Jak šel čas, dospěla jsem do stádia, kdy si kecám s cizími psy taky. A někdy mám vážně pocit, že mi odpovídají.

To, že si vykládám se svým psem, to z toho plyne samozřejmě. Ale já si sama za toho psa i odpovídám. Někdy se přistihnu, že tak činím i na veřejnosti. Můj pes má v mém podání vysoký rozmazlený pištivý hlas.

Letos jsem strávila Vánoce se svou dcerou samaritánkou. Bydlí na statku a má velmi hlučnou rodinu. A zvěř. Nevím, kolik mají koček, v těch jsem se nevyznala, i když určitě mají jména. Jedna nejraději spí na kuchyňské lince. Druhá na svátečně vyzdobeném stole. Na lavici u stolu spí dva zdejší psi. Občas možná tytéž kuchyňské kočky, možná jiné, spí na obrovské krabici s vánočním cukrovím. Když dcera doplňovala cukroví na talířek, nadávala, že jí kočky z rumových koulí udělaly placičky. Kdoví, kolikrát ty kouličky hnětla znovu do správného tvaru. Děti hulákají, tančí, zpívají. Pořád se někdo směje a někdo nadává. Na gauči leží dceřin tchán, v posledním stádiu rakoviny. Mazala jsem mu nohy, a poslouchala ho. Poslouchat o nemocech, to už vydržím hodiny. A už nejsem mladicky netrpělivá a neříkám, že tohle mi už říkal. Mám praxi v poslouchání maminky. Občas se zvířata, kočky i psi, stěhují k němu do postele. Kočky se mu točí kolem hlavy a psi spí po jeho boku. Byla jsem v tom chumlu lidí a psů a koček sťastná. Namluvila jsem toho do zásoby na dva měsíce dopředu.

Dnes mi přišel nový výměr na důchod. Asi tím spoustu pracovitých mladých lidí naštvu, protože těm k platu nepřidali, ale zvýšili mi ho o 37 Kč.

Kazatel  5:9  Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost.