Chlapečci sešněrovaní notami

Adventní koncert proběhl letos v evangelickém kostele Na Kopci. Vdávala se v něm moje mladší dcera. Svatba to byla krásná.

Až na jednu vadu na kráse, a tou byla nesmiřitelnost jedné starší dámy. Přesto dnes děkuji Bohu, že jsem se s touto ženou mohla potkat, prosím o požehnání pro ni a doufám, že tam, kde je nyní, je jí dobře a všechny malichernosti tohoto světa, které ji v životě omezovaly a svazovaly, byly odváty.

V úterý v tom kostele zpíval ve sborečku můj vnuk a její pravnuk. Ten vnouček, který ze všech mých vnoučat měl nejvíce problémů se sebekázní a emocemi. Ještě vloni dokázal skákat s nožičkama přitaženýma k hrudi asi tak třičtvrtě metru vysoko a vřískat a vřískat k neuklidnění. Vypadal jak hopsající vodotrysk, protože kromě toho mu z očí STŘÍKALY SLZY. Opravdu, nekanuly decentně po tváři, ale vystřikovaly kolmo k obličeji. Vzhledem k tomu, že chlapeček je boubelka, byl to obdivuhodny sportovní výkon a nikdy jsem zcela nechápala, jak to dokáže. Chlapeček hopsal kvůli jakékoliv banalitě, kdykoliv se dělo cokoliv, co se mu nelíbilo. Dokázal hopsat ve vodě na přehradě, když mu rodiče přikázali, aby šel ven z vody. Dokázal poskakovat v autosedačce, když mu stínidlo bránilo ve výhledu. Jeho záchvaty se zdály být neřešitelným problémem. Prostě - nejel v žádném případě podle not, které mu lajnovali dospělí.

A najednou tam stál, malý vojáček v pozoru, soustředěný, klidný, tichý. Zmáčklo mi to srdce. Děti začaly zpívat. A já? Nadýmala jsem se pýchou. A pochopila jsem větu, kterou pronesll pastor v úvodním slovu. I ty zlobivé děti se nechají svázat a ukáznit notami. Nádherná metafora. Nádherná představa.

V naší malé střediskové knihovně vracel nějaký chlapeček Malého prince. A pak, že děti čtou jenom brak. Potěšilo mě to. Na chvíli. Než mi došlo, že tenhle malý princ je vlastně plagiát, parodie, přepracovaný malý princ. A než chlapeček začal skládat na pult knihy s názvy malý upír xy  nebo malý upír yx. A abych určitě nepochybovala o kvalitě čtiva, na závěr chtěl nějakého Malého poseroutku. Paní knihovnice musela zklamanému klučíkovi říct, že všichni poseroutkové jsou rozpůjčováni. U pultu stojící starší čtenářka lakonicky utrousila to, co já si myslila jen v duchu. Jak tak koukala na zklamaná zádíčka hošíka, pronesla: "A v celé knihovně zůstal jen jeden poseroutka."

Pes má zažívací problémy. V noci jsem si s ním užila několika mrazivých procházek. Ve výtahu jsem zírala v zrcadle do své bledé upuchlé tváře a zkoumala zblízka všechny ty pytle pod očima, nafoukliny, vrypy a vrásky a vady na kráse. Už dlouho jsem se takhle zblízka a tak moc rychle po probuzení na sebe nedívala. No tak ano, krásní jsou po probuzení jen kojenci. Pak už to jde jenom z kopce. Zmrzlí jsme se po každé procházce vraceli se psem do vyhřátého pelíšku, a já jsem děkovala za všechny dary, které mi Bůh dává.

... a vždycky za všechno vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. (Ef 5:20)