Bílé ticho

Ráno první sněhový poprašek. Svět se ztišil. Na hodině italštiny mi kamarádka vykládala, jak jí vadily na zájezdu hlučné turistky. A tak stárneme a stále více milujeme své ticho a klid.  

 
 Rozčilují mě příliš hlučné filmy, příliš hlučný smích. Klidná, tichá a spokojená jsem se procházela v tom sněhovém poprašku se psem a přemýšlela, kdy jsem zažívala podobné pocity vyrovnání a klidu. A vzpomněla jsem si na zimní procházky s kočárkem, ve kterém spalo děťátko. Byla jsem. V konkrétním čase a prostoru. Ukotvená.
 
Jednu zimu jsem pracovala v gotickém kamenném domě v zakletém kamenném městě. Celé dny vnitřního plápolání. Do oken se zdobenými mřížemi nikdy nešlo pořádně denní světlo. Svítilo se celé dny. Do léta jsem vstoupila vyhořelá a s depresí z nedostatku světla.
 
Sedím v tom svém tichu v noční košili. Pes ve svém pelechu hlasitě chrápe. A já přemýšlím o úchvatné jinakosti holubů, kteří se ve sněhu snažili cosi vyzobávat. Každý holub měl jinou barvu křidýlek. Jiný ornament. Jak skvělé. Jakou krásu nám Bůh připravil.
 
Dnes měli naši nově zvolení poslanci první pracovní sněmovní den. Máme přes sto poslanců novoučkých, čerstvoučkých, prvňáčků. Řešilo se nedobré jídlo v kantýně, zahraniční jogurty a bloudění chudáčků poslanečků ve spletitých chodbách parlamentu. Bůh jim žehnej a dopřej jim sílu a moudrost dobře spravovat tento stát.
 
25. 11. 2013