Máme za sebou dramatické okamžiky, které bezesporu vstoupí do historie národa českého. První demokraticky zvolení zástupci KSČM na vedoucích pozicích úřadů, metylalkoholová aféra vyrůstající ze státem kontrolované firmy, loupeživé daně dopadající na zaměstnance, které slouží k naplnění břich mocných, nepochopitelné selhání instituce amnestie a první přímou volbu hlavy státu.
Některá témata bývají důvodem k zamyšlení a v poslední době mediální masáže, si vážím každého, kdo si tuto schopnost ponechal. Je pravdou, že i moje cesta vedla dlážděnou třídou, zdobenou údernými hesly a voňavými květy, kde bylo možné potkat mnoho mých přátel a do bočních uliček jsem jaksi „nenakukoval“ často.
Jenže díky osobním zkušenostem a snad i věku, jsem oprášil odloženou ostražitost a znova jsem se začetl do myšlenek filozofů a pana Masaryka obzvlášť. Nejsem žádný velký vzdělanec, jen člověk, občan, jeden z mnoha a pamatuji si přeci všechna ta vznosná hesla v čele s ústředním, že „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“,která nás měla dovést k demokracii první republiky.
Nadšení davů zmanipulovaných médii, hysterie části společnosti a tragické pózy umělců mi znova připomínají, jak snadno lze pomocí emocí ovládat, budovat ale i bořit.
Blíží se výročí „Vítězného února“ a mne mimoděk napadlo, zda jsou bez emocí a vášní možná srovnání mocenského boje tehdy a dnes. Proč byla vyvolána potřeba změny, komu to mělo prospět a jaký to mělo dopad na společnost. Pár otázek, které lze odpovědět z mnoha úhlů pohledu.
Tehdy, po ničivé válce se nabízela cesta politicko-ekonomické reformy, která mohla mnoha občanům zajistit lepší životní podmínky a bezpečí neopakovatelnosti prožité hrůzy. Cesta, kterou nikdo neznal, ale které všichni ti co demonstrovali pod vedením tehdejších lídrů uvěřili. Příslib rovnosti před zákonem, spravedlnosti při vymáhání práva, poctivé práce honorované odpovídající mzdou, atd.
Postupně se však cestou politických procesů a strachu o vlastní existenci chopila moci hrstka „všehoschopných“ géniů, kteří mnoha svým bývalým příznivcům zjevili tu nahou pravdu poznání, se kterou se učí žít každá zneužitá oběť. K tomu jsem jim byl dobrý, cítím se jako prostitutka, nenávidím je, nenávidím se….. Moc, postavení, peníze. Rodičům jsem vyčítal, že nám jejich generace nechala stoupu, ve které se brodíme.
„Sametovou revoluci“ jsem si již před lety pro vlastní potřebu přejmenoval na „Vítězný listopad“. Co mne k tomu vedlo?
Po devastaci myšlenek socialismu se nabízela cesta politicko-ekonomické reformy, která mohla mnoha občanům zajistit lepší životní podmínky a bezpečí neopakovatelnosti prožité hrůzy. Cesta, kterou nikdo neznal, ale které všichni ti co demonstrovali pod vedením tehdejších lídrů uvěřili. Příslib rovnosti před zákonem, spravedlnosti při vymáhání práva, poctivé práce honorované odpovídající mzdou, atd.
Postupně se však cestou ekonomických procesů a strachu o vlastní existenci chopila moci hrstka „všehoschopných“ géniů, kteří mnoha svým bývalým příznivcům zjevili tu nahou pravdu poznání, se kterou se učí žít každá zneužitá oběť. K tomu jsem jim byl dobrý, cítím se jako prostitutka, nenávidím je, nenávidím se….. Moc, postavení, peníze. Dnes si vyčítám, že moje generace nechala mým dětem stoupu, ve které se brodíme.
Jeden rozdíl, přeci ale vidím. Tedy, jeden mladý člověk ho formuloval podle mne velice výstižně:
„…kdysi, se hledaly právní kličky, jak slušného občana odsoudit a dnes se hledají právní kličky, jak kriminálníka osvobodit…“
