Žijeme totálně bohémsky

Skoro tři děti, ale nás pořád neopouští touha po dobrodružství. Jsme nespoutaní, vyrážíme na dětská hřiště a do parků. Ale o víkendu jsme se rozhodli se překonat, vystoupit z komfortní zóny. Ano, šli jsme na pouť.  

Náš městský obvod je skutečně blahosklonný. Sice nám zvedne nájmy pozemků čtyřnásobně, ale nejen, že nám vystrojil super dětský den, ale dokonce i velkostylovou pouť. Jako vopravdickou. S kolotočema, doprovodným programem a dokonce zpívala i Verona! Já teda nevím, přesně, kdo to je, ale vím, že je, a už to je znamení slávy. Takže logicky, takovou akci si nemůžeme nechat ujít. Veronu teda jo, protože na pouť jsme se rozumně vypravili na 9 ráno, jednak kvůli vystoupení dceřiných kamarádek ze školky, jednak kvůli tomu, abych cestou nezkolabovala či spíše neporodila.

Cítila jsem se hrozně sexy, přestože vypadám, že jsem v 11. měsíci, dokonce jsem si vzala klobouk. Prostě nejhezčí kočka v obvodě. A těšila jsem se na rodinnou akci, konečně zase žiju, skvělý. A dcerunka půjde na kolotoče.

Vystoupení kamarádek začalo klasicky později, vypadla elektřina, nevadí, i když už mi pomalu začínaly kontrakce, o to skvělejší bylo, že jsme na děti prakticky neviděli a hudba duněla tak hlasitě, že mi přišlo, že Emma nemá daleko k breku. Každopádně - jsme komunitní lidé, podpořili jsme školku i roztomilé účinkující a na konci kratičkého tanečku bouřlivě zatleskali. A prchli jsme na kolotoče.

Pro mou mírně bojácnou, maličkou dcerunku jsem zvolila obyčejný vláček. Vzhledem k tomu, že jsem předvídala, raději jsem koupila žeton i sobě, abych pak nemusela řešit, jak zastavit kolotoč, kdyby chtěla vystoupit. Nasedly jsme tedy do vláčku, respektive Emma nasedla, já jsem se do něj doslova poskládala, a užily si asi tak tisíc jízd dokola. Ok, bylo jich 6, ale já myslela, že kolotočáři jsou v dnešní době držgrešle a za pade na jednoho můžem čekat tak max dvě kola. Každopádně super. Kdyby moje drahá nezaregistrovala balónky s heliem a skromně se nezačala dožadovat toho s Peppou. Ani mi to nevadilo, jsme přeci rodina na pouti, ať si ty děti užijí. Bylo mi jasné, že batolecími synu musím rovněž jeden zakoupit, ale hodlala jsem ho uspokojit něčím jednodušším, rozuměj levnějším.

Já: "Který balonek s Heliem máte nejlevnější?"
Pán: "Tady ty za 60, vyberte si paní." Vybrala jsem si a pak jsem asi tak minutu čekala, abych mohla další dvě minuty čekat, než ho pán nafoukne.
Já: "A ještě prosím jednu tu Peppu." Pán opět balonek obezřetně a velmi pomalu odvázal, vypadalo to, že muže s batoletem postihnou popáleniny alespoň druhého stupně. Nevadí, na balonky si počkám, ve 3. třídě jsem chodila do kroužku mladého zdravotníka, tudíž popáleniny zvládnu vyřešit.
Pán: "250 korun."
Ok, usmívala jsem se, pokrytecky nadšeně jsem pánovi zaplatila a začala uvažovat, že u nás doma prostě otevřu bránu do zahrady, postavím tam stůl se zakoupenou heliovou bombou, nějaký super fake balonky z Ali a vydělám majlant. Protože 190 za Pepu, a to nejsem žádná držgrešle, ani socialistický vzpomínač na máslo, mi přišlo poněkud přemrštěné. A o to víc mě mrzelo, že za všechno se u kolotočů samozřejmě platí hotově a hotovost je pro nás velice vzácná komodita.

Děti byly spokojené, ale mé a mužově dospělé duši stále něco scházelo. Probudilo se v nás něco, co, když máte děti, ve vás zcela zadřímne. Mladickost, touha si něco užít. A ano, adrenalinovým zážitkem našeho dne a taky něčím, na co budeme za 10 let vzpomínat, bude jízda na autodromu. S dětmi samozřejmě! Já seděla s Emmou, muž s Bártem, děti to moc nebavilo, nějak extra dynamicky jsme do sebe narážet nemohli, ale bylo to tam. Svoboda, mládí, autíčka.

Takže já pouť hodnotím kladně. 550 za půl hoďky a naše rozzářené oči. Co víc si přát?