Chtěla bych napsat, že zahradničím. Ale vzhledem k tomu, že nemám co zasít a hlínu prohrabuju dětskýma hráběma ze setu na pískoviště, nebudu zatím mířit tak vysoko. Prostě jakože "zahradničím". A Emma v tom jede se mnou.
Kromě toho, že jsme se minulé týdny doma bavili mužovou angínou, mým nachlazením a Emminou protivností, strávili jsme i dost času na zahradě. Nutila jsem dceru kopat do balonu, házet balonem, hrát tenis (jak se asi dá hrát tenis s dvouletou, dvanáctikilovou parťačkou, jednou raketou a jedním tenisákem?) a celkově jsem se jí snažila předložit celou řadu zajímavých venkovních aktivit, neboť jsme ta menšina, která má štěstí, že nemusíme s rouškama tajně vyrazit do parku a důležitě máchat nějakýma lékama, které jako někam neseme, ale prostě se vyvenčíme u nás na zahradě. Ano, záměrně jsem použila slovo vyvenčíme, protože mi tak mateřsky naskočilo.
Ale postupem dní dceru zahrada se mnou přestávala bavit. Nejvíc jí tak ještě vyhovovalo, když jsem hrabala listí (ne, nemáme exotické stromy, které opadávají na jaře, jen prostě nikdo podzimní listí neshrabal a ono tak úplně nevyhnilo, jak jsem doufala). Ale jinak se naše venkovní pobyty stávaly stále kratšími, s dramatickým koncem, kdy mladá dáma odmítala uklidit hračky, které vykrámovala.
Ale tomu je teď konec. Po roce a půl bydlení v naší rezidenci jsem uchopila Damoklův meč, který nade mnou nenápadně visel, a začala jím hrdě bojovat. Máme na dvorku dva velké, dřevěné truhly s hlínou. Tedy hlínu jsem tam aspoň tušila, ač pod nánosem podivného seschlého plevelu (nebo možná chlouby předchozí majitelky) a jiným bordelem to nebylo tak jisté. Možná myslíte, že přeháním. Ale když si jednou moje sestra přišla s Emmou hrát, začala do toho „truhlíku“ házet lískové oříšky, asi v domnění, že jde o nějaký pseudokompost. Takže situace byla zlá.
Nejde o to, že bych se bála práce, to ne. Jen… Takový květináč je vlastně ekosystém. A to je blbý. Protože jeho součástí je také určité společenstvo. Červy, brouci a tak. Ale dnes jsem překročila vlastní stín a pustila se do očisty těchto nebohých míst s hlubokým potenciálem.
Kvůli nedostatku nástrojů jsem dokonce vytáhla z tajné skrýše hrábě, lopatky a síto na písek. Vyndávala jsem dávno mrtvé rostliny, kameny a jiný, těžko popsatelný odpad. A pak jsem se dostala na čistou hlínu, jejíž vůně mi připomněla dětství a tzv. na mateřských serverech oblíbené „rýpání se v hlíně“. A já zase cítila spojení s přírodou. Takové to spojení, jak asi tak 5 metrů za vašim plotem projíždí auta, autobusy a náklaďáky, ale vy cítíte hlínu. Prohrabovala jsem ji tak entuziasticky, až jsem zlomila hrábě.
Emma: „Mami, spravit.
Máma: „Hm, to už nepůjde. To nevadí.“
Emma: „Mami, spravit.
Máma: „Hm, to musíme vyhodit.“ (Já vím, děsně bio-eko, ale takový je život.)
Pak jsem práci považovala za dokončenou. Ne tak moje dcera, která zemědělství zcela propadla a další půl hodinu prohrabovala hlínu.
A co dělo další den? Ano, to samé. Takže teď už jen čekám, až pojedu udělat týdenní nákup a seženu něco, co se dá zasadit. Ideálně něco, co se zasazuje strašně dlouho, pak to potřebuje sto litrů vody na zalití a vzápětí, tak do tří minut, to vyroste. Něco takového by myslím dceru uspokojilo.
