Těhotenské hormony

Hormony, a tím samozřejmě myslím ty čistě ženské, kam se hrabe testosteron, jsou skvělou výmluvou pro ženy v téměř jakékoliv fázi života. Hormony s námi cloumají během cyklu (prakticky kdykoliv), těhotenství, kojení, přechodu...

A na jejich nedostatek se můžeme vymluvit i po menopauze. Win win, ženy sobě! Chlapi? Máte smůlu. A nedostatek estrogenu. Teda někteří...

Ale stejně si všechny přiznejme, že nejzákeřnější hormony jsou ty těhotenské. Protože já jsem teď těhotná. Takže já to mám nejhorší. Pochopitelně, jak jinak.

Těhotenství otřese vaším tělem (nebo tím mým aspoň ano), ale s čím "těhulka" někdy tak trochu nepočítá je, že otřese i její psychikou. A když se do toho přidá covid a jiné zákeřné proměnné této radostné doby, psychologa aby nastávající maminka pohledala. Nemyslete si, že jsem nějaká máslo. Nový život pod srdcem (nebo pod vykojenýma prsama) nosím už potřetí, takže já vím, jakému nepříteli čelím. Jenže...byla dlouhá zima. Navíc nemůžu za sportem ani za kulturou a dokonce ani po nákupech (zapáskované hypermarkety fakt nepočítám). Takže i když bych možná stejně na bazén, do divadla nebo do Pepca nešla, ten pocit, že nemůžu, neustálá přítomnost mých dětí a svého času dlouhoptřetrvávající nízké teploty společně tedy s hlavním činitelem - těhotenským hormonem - dokázaly své.

Rozbrečel mě památník. Držela jsem v ruce památník z prvního stupně, prohlížela obrázky od lidí, na které jsem si spoustu let nevzpomněla, a byla dojatá. Nad těma poměrně hnusnýma čmáracnicema, které mi ale asociovaly celé to dětství bez tik toku a instagramu, dětství "klíče na krku", zkrátka něco, co mé děti nikdy nezažijí.

A tím se slzami a přemírou sebelítosti nekončíme.

Brečím u filmů, brečím protože po mně pořád někdo chce jídlo (maminko papat) a pozornost, brečím, protože to mám hrozně těžké (nemám, já vím, ale těhotné pochopí). Brečím, protože nechci vařit a brečím, protože nemůžu běhat, i když běhání moc nemusím. A za to všechno můžou hormony. Těhotenský hormony. Lituju se, že už nikdy nebudu mít tělo jak před dětmi (ne asi) a že mám takové ty hnusné suché stařecké paty. Že mám diastázu. Ještě a taky už zase.

A tak to prostě, milé maminky, s těmi hormony je. Ještě pár týdnů zpátky, jsem se plácala po rameni, jak to skvěle zvládám, a teď mi zkazí náladu jenom to, že mám zase udělat oběd a že se Clotrimazol, Jenemazol a kterýkoliv jiný mazol stal nepostradatelnou složkou domácnosti, možná až členem rodiny, minimálně té, ve které jsem já a budoucí mimino.

NA DRUHOU STRANU!

Těhotenské hormony jsou ty, které vás donutí se rozplývat nad cizími malými novorozenci. Které vás přesvědčí, že bachor jak medicimbál, strie až za ušima a neklidné nohy (nezasvěcené si vygooglete syndrom neklidných nohou) jsou vlastně tím nejhezčím, co vás potkalo, protože všechny tyto malé zázraky vám dokazují, že pod vaším srdcem tluče minimálně ještě jedno. A že budete mít hezké dítě a šťastnou rodinu a smysl života. A tak. Má to svoje ups [aps].