Super den

Na pondělí 2.9.2019 jsem se nesmírně těšila. Ne proto, že začala škola, to jde teď zcela mimo mě, ale protože se konečně mělo OCHLADIT. Navíc jsem si vymohla na muži auto. Čekal nás s Emmou super den.

Super den začal asi tak, že Emma začala být od časného, deštivého rána protivná. To ovšem není tak nezvyklé, takže jsem se nedala vyvést z míry. Po deváté jsme nasedly do auta a vydaly se koupit boty, protože světe div se, těm dětem rostou nohy neskutečně rychle a opravdu člověk pomalu nedělá nic jiného, než že utrácí miliony za nové boty pro děti. A zde naše dopolední dobrodružství začalo.

• Emma v autě kňourala od první chvíle (to se v poslední době nedělo).
• Jela jsem podle jiné navigace, která nejen že na mě nemluvila, ale mystifikovala mě takovým způsobem, že jsem většinou odboček minula.
• Tak trochu blbě jsem vjela na kruhový objezd (těžko se to vysvětluje, ale věřte mi).
• Tak trochu jsem kašlala na chodce (ale nebojte matky, kdyby tam byla nějaká kolegyně s kočárem, pustím ji).
• Tak trochu jsem překročila rychlost. Tu jsem snížila hned, jak jsem si všimla policejního auta za krajnicí.
• Opět jsem minula blbě odbočku, takže jsem se soustředila na to, ať se dostanu aspoň orientačně tam, kam chci.
• Po chvíli jsem si všimla, že za mnou blikají policajti. Super, takže za který z mých prohřešků to asi bylo?
• Pan policista byl nesmírně vlídný člověk, který mi na konci zcela běžné silniční kontroly, jak neustále tvrdil, sdělil skutečnost, která pro mě nebyla nová, ale kterou jsem statečně a důvěryhodně popírala. Rozumějte – nesvítí nám světlo. Už dost dlouho. Ale já ze sebe udělala chudáka pokornou manželku, která to vše řekne manželovi.
• Statečně jsem se dopravila na původně plánované parkoviště. To však bylo natolik plné, že mi zabralo několik minut a kapek potu se z něj dostat bez napáchání škod na cizích autech.  
• Vrátila jsem se na parkoviště, kde jsem stála předtím, a zaparkovala jako blondýna. A bylo mi to jedno.
• Vzala jsem Emmu a mířily jsme do „obchodního centra“ koupit boty. Asi tak po 200 metrech v dešti jsem si vzpomněla, že mám peněženku v autě. Takže zpět do auta, zpět do „obchodního centra“. Teď už vše bude dobré!
• První školní den nikam nechoďte, nikam! Obchod s botičkami byl pln ambiciózních rodičů s dětmi. Prostě každý rodič v Ostravě své dítě po té první hodině vyzvedl a šel mu koupit boty. Ano, moje chyba, poučím se.
• Já měla také ambice. Koupit Emmě jiné boty, než měla posledně. Ideálně o tři čísla větší, aby jí vydržely. Prodavačka mě však donutila koupit boty pouze o číslo větší, asi mě chce opět brzy vidět, no a já srabácky po pár vyzkoušených botách a Emminých scénách a řevu vzala prostě ty stejné boty, co měla posledně, jen o číslo větší. Pak jsem Emmu dorazila ještě gumákama.
• Vydaly jsme se s Emmou vystát frontu. Lákaly ji hračky, se kterými si hrály jiné děti. Proto to vyřešila po svém – začala se vztekat a sedat si na podlahu. A tak jsme tam příjemně trávily čas.

Pak už se nic tak strašného nestalo. Jen se mi šíleně mlžilo okno a minula jsem další odbočku. Emma odpoledne byla natolik protivná, že jsem s ní odevzdaně šla v lijáku ven a byla jsem prostě šťastná. Každopádně no a co, aspoň, že už není třicet.