Mé druhorozené dítě vstalo 4:52. V tuto hodinu ještě neklasifikuji den jako dnešek, ale jako večerejšek! A když se tak probírám spánkovou situaci posledních dní, docházím k mírně paranoidnímu závěru, že se mé děti proti mně spikly
Bylo nebylo, ale dva roky zpět jsem byla šťastná matka, která nevěděla, co má. Moje dcerka vyspávala do devíti a my pak poklidně začaly den kojícím čajem a zdravou snídaní. V některé dny jsem měla v 10 uvařeno a cítila jsem se jako nejschopnější žena v domácnosti pod sluncem.
Člověk pozná, co měl, až když to ztratí. Neříkám, prošla jsem si turbulencemi nočního odstavování a odebírání dudlíku, ale nakonec se vždy vše v ještě lepší obrátilo a můj sladký andílek Emmička usínala bez mé asistence, spinkala celou noc, a když vstala o půl osmé, zkazila mi náladu, protože tak ukrutně brzy jsem začít den neplánovala.
Nyní máme Bártíka. O zajímavých začátcích netřeba se rozepisovat. Chlapec podlehl a již nechodí spát v jedenáct, neb ho násilně, je-li potřeba opakovaně ukojím, uhoupu a uložím něco po osmé. Ale jedna malinká, malilinkatá neřest mu zůstala. A tou je samozřejmě brzké ranní vstávání, kterému neholduje nikdo z nás. O to hůř, že ho prostě nemůžeme nechat radostně vískat v ložnici, protože nebezpečně blízko v dětském pokoji odpočívá časovaná bomba Emma. Jakmile se probudí Emma, končí má svoboda. A to je cenná komodita. Takže jeden z nás musí Bárta urychleně deportovat, častěji tedy já. Ok, zvykla jsem se. Uvařeno nemám v deset, ale o půl sedmé.
Jenže v posledních dnech se k brzkému vstávání přidaly velmi hektické noci. Kolikrát se kojí kojenec, netuším, ač s ním nespím v posteli. Jen vím, že velmi často. A taky vím, že při otázce „Už ti spinká celou noc?“ se mi otevírá kudla v kapse. Ale to nevadí, synáček má jiné přednosti. To zvládnu. Dle teorie mého muže je na to kojící matka stavěná. Produkcí mléka automaticky vyplavuje také hormony, které jí pomáhají lépe zvládnout nedostatek spánku. Muž tímto nedisponuje, proto je pro něj noční situace v ložnici mnohem, mnohem náročnější.
Dobrá tedy, na syna jsem od přírody uzpůsobená. Horší je, že k této rebelii se přidala i dcera. Několikrát za noc se budí a střídá postele jak se jí nebo její opičce zamane. Jednu noc jsem měla odvahu sledovat hodiny a zjistila jsem, že jsem spala nejdéle hodinu a půl v kuse.
A tak přemýšlím, jaký motiv ty děti mají? Proč chtějí unavenou matku, která se místo malování křídami na zem, společného tancování, vyrábění strašidýlek z krepáku, skládání písní, vytváření obličejových svačinek a vznášení se deset centimetrů nad zemí, znechuceně plouží domem a přeje si dvě věci – aby šly spát děti a abych šla spát ona? A už to vím. Chtějí svou drogu. Chtějí, abych se svalila na gauč a proběhla následující konverzace.
Matka: „Pustím vám pohádku, ale musíte mě nechat lehnout!“
Dcera: „Jojo, prasátko Pepu.“
Matka: „Zapni televizi.“
Za všechno může prasátko Pepa, na které jsou moje děti závislé. Díky Pepo.
PS: vím, že je to prasátko Pepina, ale my jsme multi-kulti rodinka a pouštíme Peppu Pig, tak proto.
