Tak už jsme institucionalizovaní. Není úniku. Každé ráno vypravit dítě a zavést (spíše tedy zavézt) do instituce a podle žaludku dítěte a matky jej pak po „o“ nebo po „spa“ vyzvednout. Život už nikdy nebude jako dřív.
Emmu jsem do školky vyloženě prorvala. Nechtěla jsem totiž riskovat, že by ji nepřijali, protože oslava třetích narozenin nás teprve čeká. O tom, jak to poprvé zvládla a o tom, jaké jsem z toho měla pocity, se možná někdy podělím, možná ne, nikoliv kvůli mé neschopnosti vyslat dítě do světa, ale kvůli malebné ostravské vítkovické lokalitě. Jsme frajeři, kteří se nebojí své vymazlené dítě poslat do tvrdý ostravský nerastistický školky totiž. To jen aby bylo jasno. Když už někde bydlíme, tak naplno, že ano? Jenže realita našeho bodrého předsevzetí mě trošku knokautovala, ale jak říkám, o tom možná jindy.
Školka je THE BEST!!! Jsem si jistá, že už nikdy nedovolím Emmě mít rýmu a rozhodně pojedu na dovolenou jedině v termínu, kdy je zavřená i školka. Paním učitelkám vymýšlím vánoční dárky už teď. Protože je první víkend. A já se nemůžu dočkat pondělí. Protože někdo za ne až tak pohádkové prachy dělá s mým dítětem to, co bych s ním měla dělat já, ale jsem na to příliš líná.
Pár postřehů. Druhý den školky jsem zaregistrovala, že Emma má na lokti temperu. Temperu!!! Ony s nima malovaly temperama. Do takových akcí se pouštím taky. Ale ne úplně často. Zhruba tak, když je zatmění slunce a měsíce dohromady. Třetí den děti stavěly z lega školku. To je tak dojemné! (Ještě kojím mladšího, asi tolik k mým přeněžnělým emocím).
A v pátek? V pátek Emmě vlasy voněly paní učitelkou, takže se obávám, že ji Emma ne příliš zdravě okupovala, což je trochu blbý, ale tak to se nějak vyřeší. Všechno se nějak vyřeší. Má víra v krásný, svobodný život kvadraticky narůstá každým dalším všedním dnem.
Zkrátka a jednoduše jsem nadšená, začíná mi nový život, lepší. Jistě, dítě ráno v šatně sice dělá scény, ale po obědě (ZATÍM!) si ji vyzvedávám upovídanou, šťastnou a pokydanou těma příšernýma jídlama, za které jsem teď tak vděčná. Upřímně. Já jí asi nikdy rybí polívku neuvařím, takže super, že někdo jo.
A stejně tak jako se mě paní učitelka ve čtvrtek ptala: „Zítra už je pátek, že jo?“, já se jen natěšeně ujišťuju: „Zítra už je pondělí, že jo?“
