Joo, víš jak, věkový rozdíl dva roky? Si spolu vyhrajou. Prakticky nebudeš muset nic dělat. Ano, ano, ano.
Záleží. Naše první vzorná princezna, před kterou má pomalu trému i její táta, jelikož se ho nestydí napomenout či napravit, a? ... prostě chlapeček. Chlapeček, jehož duševní a inteligenční vývoj potřebuje ještě čas. Chlapeček, který na jakoukoliv otázku odpoví ano, a kdykoliv je problém, tak ječí. Takže ne. Nevyhrají si spolu. Nebo spíš nevyhráli si spolu. To je jak kdyby si anglická královna měla rovnocenně hrát se štěnětem.
Nyní má dcera neštovice a syn kašel. Jsme doma. Je to skvělé a hodně to stmelí rodinu. Naše děti si konečně spolu vyhrají. Bohužel na úrovni toho dvouletého. Dcera přestala artikulovat, kreslit si a vyrábět, mluví jak batole a ve volném čase přejíždí na motorce z kuchyně do obýváku. Skvělý. A ty společné aktivity?
Otevřou si okno, shodí plyšáky na zahradu a běží si pro ně. Donesou je dovnitř a opět vyhodí ven. Pořád dokola. U toho pomalu ale jistě demolují okna, neb minimálně syn otevírá okno metodou pokus omyl a klikou vergluje na všechny strany v jakékoliv poloze. Strach, že z okna vypadnou se u mě přetavil již v apatii, nicméně manžel zatím stále ještě trpí.
Druhá zábava? Svlíkají se. Venku, vevnitř, dneska třeba ve 13 stupních na zahradě. Jako benefit vidím výuku biologie v praxi: "Máš pindíka?" "Nee, já mám pipinu."
Co přinese zítřek? Netuším. Naštěstí jedeme navštívit kamarádku, jejíž dítě má taky neštovice.
A rady pro neštovičí matky? Žádné. Hraju s nima hry, dělám časopisy, samolepkové knížky, všechny domácí práce samozřejmě a? Stejně se furt hádají a ječí. A já pak taky. Dneska si můžu pogratulovat za dětmi všech generací nenáviděnou větu: "Vy si vůbec nevážíte, jakou máte maminku!!!"
Ale jsem skvělá, jsem matka a kdo je víc? Jo a kdo chce neštovice, tak přijeďte, přivezte mi štrůdl a antiagresiva (mnou patentovaný název léku proti agresi) a pro děti prosím samolepkovou knížku.
