Jsme mladí rodiče, říkám mladí, ne blbí, i když musím uznat, že nás klasický rodičovský strach opanuje o něco méně (o hodně méně) než starší kolegy. A pak to tak taky vypadá, že ano.
Nastíníme si situaci ze života. Nebudu vás tady tahat na vařené nudli o tom, jak celé odpoledne po propršeném týdnu hrajeme "deskovky" a kreslíme s dětičkami prstovými barvami a vesele si přezpíváváme všechny lidovky z Já písničky. Prostě jela Peppa. A my se buchtovali na gauči. Jednak jsme jedli buchtu, jednak jsme se snažili neusnout. Teda já se snažila neusnout. A hlavně jsem se intenzivně snažila, aby neusnul muž, protože na gauči vytuhl minulou neděli, a to je největší parťácko rodičovský prohřešek, kterého se jako mohl dopustit, nechat mě v tom. V tom myslím samotnou na děti. Tomu jsem musela zabránit. Tudíž padlo rohodnutí, že vyrazíme ven.
Po dlouhém domlouvání, kterou z mnoha (asi tak tří) destinací vhodných pro děti i nás zvolíme, jali jsme se pomalu chystati ven. Jako...Jedno vím jistě. Nikdy se nechci přestěhovat někam, kde zima trvá ještě déle než u nás, protože už teď mám pocit, že mi z oblíkání dětí a managmentu oblíkání dětí značně hrabe. Ale oblíkli jsme se. Všichni. Mateřský, otcovský, rodinný, nedělní plurál. To jsme se ale pěkně oblíkli. Super, máme bludišťáka. A jedeme, vážení jedeme.
Abych neopomněla, dcera začíná mít názor.
Já: "Chceš jít na procházku?" (blbost, proč se vůbec ptám, když je mi to vlastně jedno a stejně půjdeme)
Ona: "A kam jako?"
Já: "Do Běláku."
Ona: "A bude tam něco?" (tím něco myslí hřiště a všechno co by se tak alespoň vzdáleně dalo klasifikovat)
Já: "Ne."
Ona: "Tak tam nechci."
Já: "Hm, ale půjdeme."
Ona: "Ale já tam nechci."
Já: "Hm, ale půjdeme."
Do toho synáček vyřvával "ba - o - nek", "BA - O - NEK", takže jsme kromě dětí a samozřejmě dobré nálady museli vzít ještě balon, který doma zmerčil. Ok, nevadí, je neděle, nechčije a je to super.
Procházka překvapivě překvapila. Syn křečovitě držel baonek (balónek) a dcera štěbetavě konverzovala.
Já: "Teď půjdeme z kopce a pak do kopce, že? Tyyy jo!"
Ona: "Tyy jo, to je ale veliký kop." (kopec)
Já: "No my to fakt vyjdeme, to jsme sportovci."
Ona: "Opička je taky sportov." (sportovec)
Ale povídala, nestagnovala, tempo přijatelné. Pecka. Než mě napadla super věc: "Hele Emmi, dívej, tam je lavička. Můžeš tam utíkat, sednout si na ni a počkat na nás." Dcerunka se skutečně nadšeně rozběhla. Nadšeně do té doby než těsně před lavičkou proběhla asi tak 15 cm hlubokou kaluží ve svých velmi promokavých botech. Začala vřeštět ale paradoxně z jiného důvodu, než jsem očekávala. "Čůůůrat! Čůůůrat!" Tak jsme tedy čůrání zařídili, mezitím syn vrhl balónek do největšího marastu a dožadoval se ho zpět a my jsme na sebe s mužem jenom tak hleděli, jak se nám to nedělní odpoledně pěkně vybarvuje.
Nicméně jelikož dcera nic proti morkým ponožkám a botám nenamítala a my se raději o její stav a pocity nezajímali, koneckonců když už se vypravíte ven, nechcete jít hned zase domů, jinak všechno to oblíkání bylo kontraproduktivní, dokončili jsme procházku v obvyklém rozsahu a štěbetali o krásných domech a pejscích a ... doma si pak prostě sundala promočené ponožky a boty.
Kdo chce namítat, že bude nemocná, nebude! Moje děti jsou tvrďáci, ostřílenci, otužilci, jsou to děti z ocele. Takže nebude. Jediné minus je, že ty totálně zabahněné boty budu muset nejspíš vyčistit já. No... ale tak. Nic nového pod sluncem, že.
