Road Trip

Je to za námi. Minulý týden jsme absolvovali skutečný road trip se vším všudy. Jízda v noci, 13 hodin, 11 let starým Megan bez klimatizace, 21 měsíců stará dcerka.

Nemyslete si, že bychom tuto anabázi podstupovali kvůli tomu, že bychom se někde v Bašce Vodě chtěli cáchat v moři a cpát konzervama. Kdo mě čte, tak možná ví, ale pro nováčky – vraceli jsme se z Belgie domů. Už napořád. I když tomu moc lidí nechtělo věřit, protože z mužova tříměsíčního kontraktu se vyklubal kontrakt půlroční a nakonec třičtvrtěroční. Ale k velké spokojenosti naší rodiny, která samozřejmě postrádá svou jedinou vnučku, jsme prostě jeli zpět, zpět na rodnou ostravskou hroudu.

Já jsem optimista. Tedy měním se na optimistu. Takže jsem si nepřipustila nic takového, že by třeba  Emma v autě nespala nebo že bychom dojeli výrazně později, než nám strýček google (google maps) předpověděl. Proto to mimochodem nakonec tak dobře dopadlo. A teď už jdeme teda vyprávět.

Nevím, jak to zvládají lidé s menšími auty, nám se našich pár švestek vlezlo tak tak. Muž úspěšně naložil auto, jediné, co do kufru nenacpal byla ikea taška plná špinavého prádla, kterou tedy umístil na zadní sedadlo. Dojemně jsme se vyfotili v našem firmou zaplaceném airbnb Rue de La Baraque 123, nasedli do auta a mně se spustily slzy. Muž do toho pustil píseň, ve které se zpívá Bye, bye, Hollywood Hills forever. Místo Hollywood Hills hulákal Louvain la Neuve (naše městečko). Tak jsme tak nostalgicky jeli, Emma byla ok, když asi po 20 minutách cesty slyším:

„Ty vole, kde mám peněženku?“

Hm…

Takže jsme zastavili na kraji dálnice a začali celkem politováníhodně hledat peněženku, aniž bychom chtěli kufr auta připomínající tetris vyložit. Muž volal pronajímateli, který se šel do domu podívat, ale peněženku nenašel. Jeli jsme dál, na odpočívadlo. Cestou jsme vzpomínali, jestli ji bral s sebou na procházku, co když teď někde leží opuštěná v belgických ulicích. Zastavili jsme a muž se dal opět do hledání, já šla čůrat do kopřiv (7. měsíc klepe na dveře). Muž se začal smát, což bylo dobré znamení. Peněženka byla samozřejmě na místě, kam ji nikdy nedává, ve velké cestovce v kufru. Nicméně, já byla šťastná, i když trochu vystresovaná, protože každá ztracená minuta mohla být rizikovou. Měla jsem na ráno po příjezdu domluvenou kadeřnici.

Pokračujeme. Vesele jedeme po dálnici, když muž říká: „Někdo má otevřené dveře.“ Museli jsme opět zastavit, protože to byly dveře za řidičem, hned vedle tašky se špinavým prádlem. Jedeme dalších 5 minut a najednou se muž začne nervózně rozhlížet a mumlá: „Kde je do háje (přesné slovo nevím, ale dejme tomu, že do háje) ta peněženka?“ OPĚT jsme museli zastavit, i když jsme věděli, že je někde v autě, protože poté, co ji našel, vyřkl památnou větu: „Musím ji dát na nějaké dobře viditelné místo.“ To se zřejmě tedy nestalo. Nakonec jsme ji našli dole pod Emmou, protože mi pro ni Radek podával nějakou svačinu a peněženku si tam odložil. Nostalgická nálada byla tedy zažehnána a my usmířeni a nadšeni, že máme vše, pokračovali v cestě.

Sotva jsme se rozjeli, Emma začala řvát. Nedivila jsem se jí. Každopádně jsem ji nakrmila, přečetly jsme knížku a řekla jsem jí, že jde spát. A světe div se, skutečně šla spát. Usnula v 9 večer a probudila se až v 7 ráno v Olomouci.

Muž cestu zvládl dobře, i když nás zarazilo Německo, tam jsme tolik oprav na dálnici oproti předchozím zkušenostem nečekali. Krutou realitu D1 jsme čekali méně krutou, ale k D1 se lidé vyjadřují dostatečně, takže to přeskočím.

Já jsem cestu zvládla taky celkem fajn. Pospávala jsem vzadu na tašce se špinavým prádlem a bylo mi fajn.

Dojeli jsme přesně včas. Za 15 minut přijela kamarádka a šla mi dělat melír. Muž se šel vyspat. A pokud se neprobudil, spí dodnes. Ne, to je vtip. Dala jsem mu 3 hodiny, přece nenechá těhotnou, špatně vyspanou ženu s batoletem samotnou.