Nekojím a nepouštím Pepu! Nebo aspoň něco z toho....

Já vím, že kojení je prospěšné do deseti a pohádky nejsou prospěšné vůbec, ale ve svém příliš často labilním mateřském rozpoložení by mi kromě hodných dětí stačilo minimalizovat kojení a pohádky. Jenže matka míní, dítě mění. 

Než začnu s popisem anabáze mých předsevzetí (ne nejde o hubnutí, certifikáty, ani zdravé stravování) je třeba uvést věci na pravou míru. Druhorozený miláček si aktuálně ve svých téměř 15 měsících neuvědomuje, že má být miláček. Takže si oslovení zlatíčko a sluníčko, kterým si kompenzuju svoje zoufalství, vůbec nezaslouží. Ale ve většině záchvatů, splínů, smutků a překážek, které mu život tak vytrvale klade,na něj platí dvě věci. Kojení a Peppa pig. Ale jelikož televize je zlozvyk pro děti a kojení na požádání už mě nebaví (dost! nejsem krkavčí matka, každá laktační poradkyně vám řekne, že máte pokračovat pouze v tom, co je příjemné vám i dítěti), rozhodla jsem se odbourat alespoň jeden nešvar, nejlépe oba. 

Nejprve jsem na to šla logicky. Odbourám pohádky. Kojení je přirozené. A pak, až odstavím, sice nebude mlíko, ale na pohádky už taky nebude zvyklý, prostě to přežije, budeme si hrát, stavět kostky, fotit se pro rodinu a tak. Možná by to i fungovalo. Jenže kojení mě stále obtěžovalo, do toho věčně ryčící dítě prahnoucí po pohádkách. Ok, půjdeme na to tedy z druhé strany. 

Drasticky zminimalizujeme kojení. Přes den prostě nekojím (v noci si to sebrat nenechá, já vím, že stačí pár nocí vydržet, úspěšně jsem takto kdysi první dítě odstavila, všechno vím, ale závislost mého syna dosahuje poněkud jiných rozměrů, takže si ty tatínka, lahvičky s vodou, pochování a pětiminutové vyřvání strčte za klobouk). Takže přes den nekojím, klidně ať se děcko cpe piškotama a čumí na televizi. Jakmile na kozu zapomene, seberu mu i ty pohádky a bude zase dobře. Budu nejlepší, nejspokojenější matka na světě. 

Takže pozor. Můj plán fungoval. Dítě taky fungovalo, spolupracovalo. Sice začalo dělat problémky v noci, ale to nevadí, spánek si už stejně nepamatuju, to mě, zlatíčko, nerozhodí. Ale abych se necítila jako matka roku, hodilo mi do toho dítě (nebo osud nebo bacily) další bombu. Horečky. Skvělý. Tak já se rozhodnu nekojit, 4 dny mi to vychází a děcko má horečky. Takže nechce pít, nechce jíst a kňourá, i když čumí na Pepu pohoupáván mnou v nosítku. Nejsem zas tak krkavčí matka, abych mu nedopřála tekutiny, protilátky, moji blízkost, lásku a jeho drogu, takže zase kojím. Hodně. 

Budoucnost je ve hvězdách. Kdy se s kojením nebo s Pepou rozloučíme, nikdo neví. Jediné, čím se utěšuji, je teorie, kterou jsme vymyslely s kamarádkou: "Je to jen období." Víte, někdy je dítě protivné dva dny a my máme pocit, že už takové bude navždycky. A najednou je hodné. Vždycky všechno přejde, je to jen období. Takže já věřím, že překonáme horečky i hluboké závislosti mého sluníčka, já si jednou vezmu nějakou hezkou, nekojící podprsenku a nebudu si celý den broukat "jumping up and down i muddy puddles...".