Česká republika je kouzelná, řekla bych až pohádková země. Co za sedmero horami na západ trvá pár dní, u nás sedmero let. Ne jinak tomu je i s opravou semaforu na Rudné v Ostravě.
Já si nechci stěžovat, to jako vůbec. Protože až poslední týden mi došlo, že člověk pozná, co měl, až když to ztratí. Dokud semafor na křižovatce Rudné a Lidické byl, nevážila jsem si ho. Ba co víc?! Často jsem na něj i nadávala, protože jsem kvůli němu musela dlouho čekat na svou příležitost vyjet, kam mě srdce, povinnosti, děti a spol. táhnou. Teď bojácně sedím doma a vzpomínám na ty zlaté časy, kdy jsem prostě někam "sjela" autem bez šílené předtuchy, co mě dnes na křižovatce opět čeká.
To bylo tak. Náš semafor je prý zastaralý, a proto je třeba vyměnit. Výměna bude trvat asi tak deset let, ale vůbec se nemusíme obávat, křižovatka bude bez semaforu pouze 4 týdny. Dopravu bude řídit policista, a vůbec, bude všechno sluníčkové. Realita však na nás dopadla tvrději, než jsme předpokládali. Tak za prvé.
Není policista jako policista. Viděla jsem policajty, kteří dopravu řídili nádherně, stáli hezky uprostřed silnice a dělali všechny ty pohyby, kterým beztak polovina řidičů nerozumí, mě nevyjímaje. Jedna strážkyně zákona si na pomoc vzala dokonce červenou svítící hůlku, za což ji chci veřejně a otevřeně poděkovat. A pak byli policisté, kteří stáli v rohu křižovatky a odevzdaně čekali, až se vedlejší silnice úplně zacpou, čekající řidiči dostanou infarkt a až někdo nabourá. Pak milostivě opustili svou lóži a vydali se na jeviště života. A pak tam byli pojicisté, kteří tam... PROSTĚ NEBYLI. Ok, že tam nebyli celou sobotu a celou neděli, dobrá, můžou pomáhat a chránit jen v pracovní dny, nevadí, ale že tam nebyli ve všední den v 8 ráno nebo ve 3 odpoledne, to považuju dostatečné na odebrání policejního diplomu.
A protože jsme žena činu a protože jsem kvůli nepřítomnosti dopravní policie málem nabourala, rozhodla jsem se jednat, zjistila, kdo má celou tuto křižovatku na starost a jala se volat veliteli, kterého jsem hodlala dojmout srdceryvným příběhem ze života, že každý den ráno vyjíždím z vedlejší s autem plným dětí a že bych ráda požádala, aby zajistili naši bezpečnost. Domnívala jsem se, že jsme se pochopili, o to víc mě překvapilo, když ve špičce po policajtovi ani vidu, ani slechu!
Rozhodla jsem se to hnát výš a vyžádala od policejně zběhlého švagra kontakty, kam se obrátit se skutečnou, výživnou stížností. Zatím jsem ji ovšem neposlala, protože od včerejší bouračky, za poslední týden minimálně třetí, teď policie řídí dopravdu vzorně. Tak uvidíme... "Hin sa hukáže!"
