Jak jsem frajerka jezdila ve sněhu

Zakládám si na tom, že jsem emancipovaná žena. To znamená, že mám řidičský průkaz a živnostenský list. Díky kterému vydělám asi tolik, že nemusím ani podávat daňové přiznání, takže je všem jasné, jak to s mojí emancipací asi je.

Každopádně jakožto správná a odhodlaná feministika, jsem za dnešního počasí vyjela. Vyjela autem. Vyjela za dobrodružstvím. Vyjela tak maximálmně z garáže, protože u nás nebylo prohrnuto, a ač jsem měla nohu prakticky na podlaze, auto ne a ne se rozhoupat k pohybu. Takže jsem se emancipovaně vrátila pro hráblo a proházela si svou cestičku ke svobodě a za dobrodružstvím. Kdybych jen věděla, za jakým, zůstanu doma, zapálím si vonnou svíčku, obleču zástěru, zadělám na knedlíky a vezmu vysavač do ruky.

Do školky jsme ještě dojeli. "Mami, že pro nás raději přijdeš odpoledne pěšky" mě mělo přesvědčit, abych tak jako Karkulka přímo k babičce se vydat měla a do lesa nezacházet, přímo domů jsem se vydat měla a na nákupy v DMku a návštěvu kamarádky se vykašlat. Ale já si věřila. Protože jsem prostě odvážná a dobrá a už jsem řídila ve sněhu včera a taky předevčírem a prostě kdo se bojí, nesmí do DMka.

Jedu a doslova se modlím, ať dojedu. Měla jsem asi přidat i modlitbu za to, ať se nic nestane autu. Pozdě, nevadí. K DMku jsem za trojnásobek obvyklého času dojela, ale zaparkovat se tam opravdu nedalo, takže jsem to hrdinsky otočila, řekla si, že tam zajedu, až to odhrnou, a odhodlaně mířím za kamarádkou. Což o to, cesty byly jakž takž projeté, ale kde zaparkovat před jejich činžáčkem, to netuším. A protože jsem žena činu, jela jsem dál a dál, že na nějaké místo natrefím, až jsem prakticky zapadla. Nešlo dopředu, nešlo dozadu, otočit se nepřípustné. Naštěstí kousek ode mě stáli dva andělé. Třicátnici v khaki bundách, kteří naštěstí přes rachot auta neslyšeli feminismus, který mi buší v srdci a ochotně mi nabídli pomoc. Začali mě odtlačovat. Po pár více či méně, spíš teda méně úspěšných chvílích a podivném smradu mi jeden z nich navrhl, jestli by mi to nemohl vycouvat, že odvařím spojku. Samozřejmě. I kdyby s mým autem a dítětem ujel, bylo by mi to už pravděpodobně jedno, protože já se stěhuju na Floridu a sníh si budu připomínat pouze z Ladovských knih.

Ke kamarádce jsem už nemínila dojet, pojedu domů, na další dobrodružství nemám náladu. Ale co se nestalo, narazila jsem na kamarádčina muže, přesvědčil mě, ať zaparkuju, že mě pak klidně odtlačí. V tu chvíli už auto smrdí jako nevím co, smrdí mi vlasy, smrdí mi dítě, smrdí všechno. Mám tušení, že jsem něco pěkně po...víme co. U kamarádky se zhroutím, že jsem zničila auto, že už nikdy nikam nepojedu, že mi muž už auto nikdy nepůjčí (tolik k mé emancipaci).

Nakonec jsme si pěkně popovídaly, ale stále nade mnou visela děsivá vidina mého odjezdu. Shoří to auto? Dostanu se ven? Já tůrovala, kámoška odhazovala a nakonec jsem se na silnici dostala. Dojela jsem domů, abych zjistila, že mezitím u nás sice naštěstí odhrnuli cestu, zato veškerý sníh naházeli před naši garáž, takže jsem se, jak už to mám v povaze, pochlapila, opět se chopila lopaty a pustila se do práce. Auto je v garáži, já doma. Muž to vzal sportovně, budeme vyčkávat, až sníh trochu poleví, auto nejspíš půjde do servisu. Já dnes tvrdím, že už nikdy ve sněhu nejedu. No jo, ale ten balík, co mám v Decathlonu, ten se sám nevyzvedne, že jo...