Důchodkyně, Casanova a opět břicho

Jako ne, že by můj chlap nebyl Casanova, to zase pozor, dokonce s ním flirtovala prodavačka, když si zkoušel kalhoty (já blbá šla s břichem a děckama napřed, takže se mnou by mohl flirtovat leda tak hluchý a slepý)...

nicméně řeč je samozřejmě o mém okouzlujícím rok a půl starém synovi. Jakmile vedle sebe kráčíme po ulici, přímo na sebe poutá pozornost a zájem důchodkyň.

"Jéé, to je ale hezký chlapeček. Je to chlapeček, že?" (what?! Rocky nebyl mužnější!)
"Ty jsi fešák."
"No to je šikula."

To děcko dostalo za rok a půl víc komplimentů než já za celý život. Každopádně, jakmile se tep důchodkyň začne přibližovat jejich zvýšenému či sníženému normálu, zaregistrují i mě. A břicho. A většinou se zděsí. Jako třeba milá paní posledně.

Paní: "Noo, ale řeknu vám, to budete mít teda se dvěma náročné, to se nezastavíte." velmi pochmurým tónem.
Chvíli jsem uvažovala, jestli jít do rizika způsobení infarktu, ale tak byli jsme blízko polikliniky, číslo 155 znám, takže jsem šla s pravdou ven.

Já: "Se třema, ještě mám jednu, ta je ve školce."

Paní sice nevypadala na infarkt, ale zjevně hledala vhodná slova ke kondolenci.

Paní: "No, tak to vám nezávidím, to teda....no to teda. Tak ať hlavně to zdravíčko vám slouží."
Já: "Joo, to bude v pohodě, díky, vám taky. Mějte se."

NE CHÁ PU. Vždyť by se nám o dvě generace starší ženy měly smát a ohrnovat nad náma nos, že můžem být doma 4 roky, chlapi v dnešní době celkem pomáhaj (já vím, to je tabu slovo, tedy zapojují se, vychovávají, pečují o naše společné děti), máme všechny ty robotické vysavače, myčky, sušičky. Ale ne. Většinou se setkám s tendencí mě litovat, jako kdyby nás potkala nějaká rodinná tragédie.

A když tak nad tím dumám, je to většinou, když mám s sebou Casanovu. Takže možná, že to je jen lítost, že tenhleten rozkošný chlapeček (měly byste ho, milé dámy, vidět doma, když roztomile necapká a neřekně tisíckrát za sebou auto, ale vzteká se jak fracek nejvyšší kategorie) nebude mít k dispozici veškeré zdroje, ale bude se o ně muset dělit s dalšími dvěma vetřelci. Určitě tam bude zase nějaký gendrově zakopaný pes. Až jednou přijde čas, že si budu moct zajít na záchod tehdy, když se mi opravdu chce, a ne když je tomu zrovna vesmír mých dětí nakloněn, možná se pustím do studia této problematiky.