Double

Posmutnělý, mírně šmrnclý  zoufalstvím, tak trochu konsternovaný, přesto samozřejmě plný lásky k drobečkům. To je pohled, který na sebe s mužem vrhneme, když naše děti spustí double. Což je naše buzzword pro dvojitý pláč.

Znáte to. Máte děti dva roky od sebe a je to skutečně ten nejlepší věkový rozestup, protože už v prenatálním období mladšího spolu budou kamarádit. A taky navěky. A budou se milovat. A nebudou brečet. Protože jsou to vaše děti, mají vás a sebe navzájem. A když už se někdo rozbrečí, tak jenom oprávněně. To znamená, že se rozbrečí dítě, které na to má aktuálně právo. Tak nějak jsem si to proškolená americkýma filmama a emiminem malovala.

Double je u nás na denním pořádku. Je úplně jedno, kdo spustí jako první a proč. Okamžitě se přidá i ten druhý. Spouštěče? Nejčastěji pády a zranění. Teda i nepády, kdy batole dosedne na zadek, ač chtělo ještě laškovně postávat u stolečku. Ale pak taky drobné emoční výkyvy ročního či tříleté, boje o hračky, vypnutí Krtečka (roční), nespravedlnost ze strany matky (tříletá) a aktuální postavení hvězd.

Dnes jsme mezi 18:10 a 18:20 zažili s mužem doubly dva. Já sedím na gauči a čtu si na mobilu (matka roku), dcera dojatě sleduje krtka, tatínek blbne se synáčkem. A protože už syn přece umí slézt z gauče sám, nechá ho tatínek na kraji plně důvěřujíc v schopnosti našeho atleta. A odchází. Syn si věří. Chce slézt z gauče, ale matematika mu tak nějak nevyšla.
Já: "Pozor, on je moc..."
ŘACH!
Syn: "Aaaa!!!!!"
Já: "na kraji."
Muž: "Aha, já myslel, že už to zvládne."

Uklidnění neprobíhalo lehce, neboť se hned solidárně rozeřvala i dcera. Když se nám po osmi minutách podařilo zažehnat krizi i značně kolísavou náladu dětí, užili jsme si dvě sladké minuty trháku Krtek a hodiny. Když v tom...

ŘACH! (z gače pro změnu sletěla dcera)
Dcera: "Aaaa!!!!"
Syn: "Aaaa!!!!"
Rodiče: "Neee, zase double, neee!"

V těchto situacích se muž snaží, fakt hodně, nicméně ani jedno hrozně ublížené dítě ho nepreferuje, takže se oba lepí na mě, řvou si vzájemně do uší a žárlí na toho druhého. Po pár minutách jsme krizi vyřešili přepnutím Krtečka na prasátko Pepu. Jo, jsme machři. A jo, určitě by zabralo, kdybychom šli stavět vláčky nebo lego, protože my jsme takoví televizní maniaci, že se už o jiné metody ani nepokoušíme.

No a v tu chvíli jsem usoudila, že přišel čas se zvednout a jít pracovat. Jenže na mě vyskočily úkoly, kterým neholduju, takže teď radši sděluju světu, jak probíhaly dnešní doubly. A už slyšeím synáčka opět křičet. Naštěstí to vypadá na sólo.