Já den matek beru všemi deseti. Je to další den v roce, kdy mám nárok po někom pochtívat květinu nebo aspoň ten obrázek. Další z dní, kdy mohu očekávat přednostní zacházení.
Když to spočítám, tak výjimečných dní já osobně slavím kromě dne učitelů, kterého si momentálně na dovolené nepřijdu hodna, pět. Narozeniny, svátek, MDŽ (při této příležitosti květinu nevyžaduji, a když, tak karafiát), výročí chození a výročí svatby. No a od loňského roku k této velké pětce přibyl den matek.
Loni mi od půlroční Emmy stačil pohled plný lásky a obdivu. Ten z očí do očí, ten při tak intimním prožitku jako je kojení. Tento rok mě však zocelil a já usoudila, že je na čase si vybojovat pořádný dar. Zadala jsem muži úkol: „Chci, abys donutil (jak despotické) Emmičku nakreslit obrázek. Celou dobu jí připomínej, že jde o obrázek pro maminku, a ideálně zařiď, ať jsem na něm já.“ Povedlo se. Naše dcera je budoucí umělkyně, maluje ráda, takže nešlo o žádnou tyranii, pouze o využití potenciálu pro radost a dobro mé, tedy potažmo všech.
Příští rok zase na manžela trochu přitlačím. Plánuji se nechat obdarovat obrázkem a natrhanými sedmikráskami. A za dva roky? To už tady bude školka. Minimálně nějaké srdíčko, sympatický zápich ve tvaru tulipánu nebo dokonce besídka ke dni maminek? Nechám se překvapit, každopádně musím ze svého relativně nového společenského statutu vytřískat maximum. Konec konců…za pár let mě možná čeká tak maximálně emotikon ve tvaru květiny.
