Běžné dny s pokládky

Děti jsou dary. A taky někdy pěkní dárečci, prezenti totální. Jsou to takové present presents. Jedno požehnání budu ještě cca 3 týdny nosit pod srdcem a ty dvě pod paží. Maminky, pojďte na návštěvu k nám domů, ať se pobavíte.

Rodit v létě je blbost. Už to nikdy neudělám. Vlastně já už nechci vůbec nikdy rodit, ale nikdy neříkej nikdy, takže dejme tomu, že kdybych ještě někdy v životě měla to štěstí dělat někomu inkubátor, rozhodně si to naplánuju na jiné roční období. Proč? Je vám horko, blbě se lakujou nehty na nohách, oholit si intimní partie je úkol pro hadí ženu (někdy jak slýchám i pro hadího partnera), no a hlavně, pokud máte ještě další kousky, máte je doma na krku. Protože jste maminka na RD nebo jednoduše proto, že jsou prázdniny. A to nechcete.

Dcera: "No ale mami, nemůžeš pořád spát!"
Matka: "A proč ne?"
Dcera: "Protože se má spinkat večer. Jako odpoledne taky, ale jenom trošku. Nemůžeš prostě pořád spát."

A bohužel má pravdu. Nemůžu, musím ji trochu edukovat, když "maminko, vy jste na rodičovské, vy Emmičku do školky dávat přece nepotřebujete" a pak taky protože Mistr. Popeláři neboli 20měsíční poklad. Jinak bych spala pořád. Kromě noci samozřejmě, kdy těhotné ze zásady a pro zábavu nespí. 

Ale abych nebyla jenom negativní, ukážu se v lepším světle. Ač jsem překročila magickou hranici méně než měsíc do porodu, stále jsem více méně mobilní (autem více, pěšky méně) a snažím se dětem zajistit vyžití. Třeba je dovezu k dětskému hřišti, kde kafrám s kamarádkami a doufám, že mi mé poklady dají pokoj. Nedají. Nebo nás zavezu do knihovny, kde poklady přebíhají mezi místnostmi a já se snažím ignorovat nápisy typu "Pokud se neumíte v knihovně chovat, budete ji muset opustit." "Neběhejte." "Chovejte se tiše." Možná, že mě nikdo nenapomíná z důvody obavy vyvolání porodu.

Taky hodně dávám na děti pozor. Máme mírně jetou bílou krmící židličku z Ikei, takže když se dítě opře o pultík, převrátí se a třeba vypadne nebo se někde bouchne. Třeba zubama o hranu stolu, u kterého se mnou svorně obědvá. A třeba rovnou dvakrát tento týden. Ano, jsem matka roku. Když se muž snažil hodit vinu na mě, odkázala jsem mu, že tedy bude nejlepší, když syna naučí jíst na dospělácké židli.

Vůbec se teď více hádáme. O tom, jestli děti dost krmím...super, celý den jenom chystám jídlo a pití, prakticky jsem taková kuchařka a servírka 14/7, tudíž tohle jsme si vzala dost osobně. O tom, jestli on je jako otec dost zapojen. A pak taky samozřejmě nechybí mé sebelítostivé scény, kdy mu předhazuju, jak hrozně mi je a jak se necítím krásná a doceněná (chudák).

Paní gynekoložka mě rovněž tento týden velmi potěšila. Kromě toho, že mě čekal stěr na streptokoka, a upřímně už mám těch vnitřních kontrol až po krk nebo spíš po něco úplně jiného, v porodnici se ve mně ještě narýpou dost, tak mi sdělila váhový odhad naší víly, který nyní, tři týdny do termínu, činí 3190 g. Naštěstí jsem se pak doma na emiminu uklidnila, že je to prakticky šarlatánství a doktoři a přístroje se nikdy netrefí, nicméně radost mi to neudělalo.

Takže to jsou naše běžné dny. Ale víte co je pozitivní? Lidi na COVID - ha ha ha. Ne sorry.
Hrůza z porodu se začíná překlápět v hrůzu být ještě těhotná, takže moje mysl se začíná smiřovat s klasickým klišé (když to šlo dovnitř, musí to jít i ven - i když jde samozřejmě o dvě odlišné to, ale nechme to tak). Takže dcero naše, klidně můžeš nějaký ten plodový obal prokopnout, tašku už mám v předsíni nachystanou.