Zapsala jsem syna na cvičení. Budeme spolu každou středu dopoledne chodit mezi děti a maminky. Synáček se bude socializovat a naučí se respektovat strukturovaný program. Ha ha.
Nemyslete si, že jsem byla nezkušeně naivní. Když byl syn mimino, chodila jsem na to stejné cvičení se starší dcerou. S dcerou jsme cvičily (rozuměj - básničky, písničky, cvičení s balónama, padákem, opičí dráha, hudební nástroje), zatímco můj novorozený chlapeček odpočíval v šátku. Idylka. Takže plán byl stejný. Syn bude cvičit, nové mimino bude v šátku a všechno bude krásné.
Nebylo. Nebylo. Nebylo.
Syn totiž chodí do tohoto rodinného centra na hlídání. Takže si tam pár hodin hraje s auty a je spokojen. Když jsme přišli na cvičení, nemohl pochopit, že si nemůže hrát s auty. Takže řval. Řval tak, že nikdo z nás neslyšel milou paní cvičitelku. Řval tak, že jsem s ním odcházela za roh a taky na záchod. Prostě pryč z cvičicí plochy. To inspirovalo ostatní děti, jejichž matky neopomněly cca jednou za minutu říct: "Tam se nesmí!!!" Jeden chlapeček, který byl také trochu nespokojený, nicméně šlo o hodně slabý odvar mého exempláře, stihl dostat asi třikrát na zadek. Nutno dodat, že neúspěšně. Takže poté, co můj pokládek hodil balonkem, "kterým se nehází", a úspěšně přeřval nejen milou "tetu", ale také písničky, na které se tancovalo, jsem se nenápadně, jak to jen s vřeštícím batoletem, miminem v šátku a autosedačkou jde, zvedla, mrkla na "tetu", že si zavoláme a vyklidila prostor. Tak to bychom měli. Venku syn radostně pozoroval tramvaje a vodotrysky. Asi půl hodiny. Pak v dmku z nudy vysypal na zem piškoty. Tak jsem je posbírala. A cestou k autu snědla. FUJ! Já vím, to vy nikdy. Každopádně imunita dobrá.
No nedá se nic dělat, byla jsem zkrátka příliš ambiciózní. Dobrá zpráva je, že nám paní cvičitelka vrátila peníze. Protože absolvovat tenhle horor ještě jednou - to fakt ne.
