V tom, že bych ráda přijala dítě z dětského domova do péče jsem měla tak nějak jasno už od šestnácti, kdy jsem potkala skupinku těchto dětí v Adršpaškých skalách a jedno z dítek se mi vrylo do paměti. Na dvanáct let jsem toto rozhodnutí uložila do tajné truhly mých „budoucích cílů a přání“. Její otevření pro mě bylo zcela přirozenou součástí mého (tedy našeho) života. V podstatě jako si jít vyčistit zuby před spaním. Tedy téměř. Proto, když jsme později přijali do péče malého Pavlíka, nechápala jsem, že to nechápou ostatní. Že je to pro ně zcela nepochopitelná věc. Jako bychom si do panelákového dva plus jedna stěhovali slona.
Jak jste na to přišli? Co vás k tomu vede? Vy nemůžete mít vlastní děti? Můžete? Tak proč je nemáte? A budete je mít? … Já jsem na tyto otázky neuměla a neumím odpovědět. Protože prostě takhle to chceme, tak to cítíme a tak jsme se rozhodli. Možná alespoň částečnou odpovědí je to, co se odehrávalo před našim definitivním rozhodnutím.
Před osmi lety jsme do širší rodiny přijali pětiletého Míšu a o pár let později jedenáctiletou Andrejku. Nebylo a není to s nimi jednoduché, ale zároveň jsou to fajn děcka. Tedy teď už pořádní puberťáci, s kterými jsem se to rozhodla loni po vánocích risknout a z rodného města je s sebou dovezla do matičky Prahy na třídenní návštěvu. Upřímně to byla chvílemi dost katastrofa. Když nebyl ofrněný Michal, nafoukla pusu Andrea a naopak. Z muzea čokolády je zajímala hlavně prodejna bonbónů, procházka po Petříně byla utrpením. Zato v muzeu mučících nástorojů by vydrželi hodiny. Když jsme je předávali po třech dnech jejich nebohé matce, přepadala nás euforie z nadšení. Doma jsme oba upadli do postele a byli rádi, že máme jen dvě kočky.
Za pár dní jsme se ze všeho vyspali a vraceli se k těm pozitivním okamžikum a tak nějak dookola řešili jak to vlastně s těmi dětmi z dětských domovů je. Já začala skupovat v knihkupectví knížky a číst příběhy lidí, kteří nějaké přijaté děti mají nebo měli, a za pár měsíců jsem opatrně přednesla tuto možnost partnerovi. K mému velkému údivu souhlasil a tak jsem zase chvíli nechávala uzrát ten šok z jeho souhlasu a do toho jsme začali vyplňovat dotazníky a zamýšlet se, jaké by vlastně dítě mělo či nemělo být. Na co bychom si troufli, a na co už ne (stejně jsme pak v průběhu roku naši toleranci ještě rozšiřovali). K některým rozhodnutím člověk dochází pomaleji, potřebuje je nechat uzrát. A pak jsme se školili a chodili po úřadech a četli knihy a povídali si o tom a zdálo se nám to jako věčnost, to čekání. Nakonec to šlo ráz naráz a my se jeli podívat na malého Pavlíka do kojeneckého ústavu a bylo to dítě, o kterém se nám ani nezdálo.
Už měsíc usíná v novém domově a i když to je chvílemi náročné, tak se žádná dramata zatím neodehrávají. A my od okolí posloucháme slova chvály a uznání. O tom, jak jsme obětaví a jak nás obdivují. A já to opět nechápu a pokaždé tápu co mám odpovědět, jak reagovat. Máme doma úžasně krásného kluka, má všechno co má mít a nic navíc a já si říkám, jestli bych sklízela slova obdivu i v případě, že bych ho sama porodila.
